„There Are No Goodbyes“. Co k tomu dodat - deska, která má v názvu název první věci a refrén, kterej se v ní snad pětkrát opakuje. Miluju jednoduchost, který se v týhle muzice rozdává plnejma vědrama. Žádný experimenty; nic, co by před tebou někdo chtěl schovávat. Proto tuhle desku můžeš zapnout hned po tom, co dohraje. Zvláštní je, že mi od začátku evokuje promočenou krajinu, šedivý kopce, ze kterých trčí šedej plevel, těžký mraky a hnusný paneláky. Divím se, že tahle kapela není ze Skotska.
„I lost my head in a landslide
I should have seen it coming
But you took me by surprise“
Druhá písnička bejvá někdy klíčová. Po první věci, která má desku otevřít, nastupuje kapela v plný síle. „Why waste a perfect evening when can just cut straight to the fight?“ Vybaví se mi přímočarost Neila Younga na deskách s Crazy Horse. Jenom je všechno mladší, rychlejší. Někdy je potřeba si na ty nejhezčí chvíle potřeba počkat až nad ráno. Slunce vychází, je ticho, šero a pokud maj věci dostat svojí šanci, tak maj přicházet stejně zlehka jako „Storm Clouds“. Je v tom lehkost, vyrovnanost, nevyhnutelnost.
„Because the daylight is coming
And all our ghosts they have names
Dry your eyes my dear
And don't be afraid“
Jak se konec týhle věci rozplyne, poslední, co zachytíš je „Don´t be afraid“ a víš, že se to myslí vážně. Teď dostaneš trochu vydechnout. „Dreaming“ je přesně jak se to zpívá v tom kratičkým textu – „You even touched my cheek to see if I was breathing but I was only dreaming.“
„Obvious“ je nejveselejší písička, když jí postavíš v kontrastu se zbytkem desky. Krásně jednoduchej popěvek, jako by ho napsal Tom Petty. „Something“ je duet. Chlápek vykládá na stůl svoje černý Petry a ví, že upřímností nemá co zkazit. Do toho promlouvá ženskej hlas, kterej mu nejlíp rozumí. „Signs“: sedmej refrén na celej život. Proti tomuhle je Lou Reed v Perfect Day uhekanej dědek, kterýmu ujela tramvaj do divadla.
Po týhle věci přichází nejhezčí balada s geniálníma smyčcema. Normálně by člověk baladu se smyčcema skoro nenáviděl. „Mondays come and Fridays go, I´m like a child waiting for the postman at the front door.“ Prožitek času nejtíživějších chvil zhudebněnejch do těch dlouhejch akordů. Bez těch nádhernejch smyčců bys měl pocit, že nic už nemá cenu. Na „Leaving“ se vždycky nejvíc těšim. Po pár taktech je úplně jasný proč. Kdo někdy odněkud odcházel, ví, že nejvíc ze všeho to chtěl udělat potichu. Tohle je takovej dopis nechanej za dveřma. Starej svět, kterej za nima necháváš, to sou pro mě ty klarinety. Přeješ si, abys to nemusel bejt ty, kdo odchází. Z textu je cejtit taky tahle nejednoznačnost. Na tuhle věc si musíš udělat čas, protože při ní nejde dělat nic jinýho. Deska končí písničkou bez bubnů. Rytmus je ale úplně ve všem. V hlasu, kytaře, pianu. „I decided today I'm gonna be a better person. No it's never too late to change.“ Portugalsko, slunce a nekonečně dlouhej oceán pod nohama.
25. května to na Dobešce Robin sám s kytarou před náma odkryje v tý nejvíc nahý podobě. Budem ve tmě jeho studenýho pokoje, když tahle krásná muzika vznikala. Jak do ní vepisoval svuj život.
Autor recenze: Pe.Klo
Sophia: www.sophiamusic.net
