FONIJA (MKD)
Mr. Banán jednou psal někde v souvislosti s koncertem Xaxaxa, že makedonská punková scéna je jednou z nejdynamičtějších v Evropě. Důkazem toho jsou dnes už kánoničtí Bernays Propaganda. Fonija zastupuje nastupující generaci skopské punkové scény (novou desku jim nahrával a míchal basák právě BP Nenad Trifunovski). Jde o energický a hlavně kurevsky precizně zahraný punkrock, jaký už třeba my starší moc neposloucháme: nicméně, když jsem si pustil jejich novou desku Mojot pekol (Moje peklo), stala se z ní mantra, kterou si dokola pouštím, když jedu do hokny: veškerá nasranost z toho, že budu vyhazovat stovky zpičených balíků se po cestě skvěle protne s nasraností téhle kapely a vybuchne v explozi energie, kterou potřebuju, abych neusnul a vytrval. Tahle nasranost ale není toho typu, jakou předvádí crustové kapely. Jde spíš o drzou floutkovskou verzi, něco mi na nich připomíná rané Bad Religion (v dobrém pičo! to je jedna z mála profláknutých punkových kapel, kterou třeba uznává i Křemix, a to je co říct!), hlavně tím, jak se neserou. Věkový součet jim ještě snad nepřesáhnul šedesátku, jedou sami na turné po Evropě poprvé v životě a jsem si jistej, že mají v piči. Navíc: podle interních informací si jejich basák svoje kajtry vyrábí sám (zdroj: Blic). Navíc jsou taky reprezentantem makedonské punkové scény tím, že mají texty v rodném jazyce: makedonština je strašně hezkej jazyk, co nemá pády. Těším se na to, kdybych jezdil na skejtu, tak to buřim furt, navíc pódiová verze je asi to nejpohyblivější, co jsme tu kdy měli (když nepočítám epilepsii v podobě Pechála).

VLASTA POPIĆ (HR)
Vlasta Popić se líbí Peťovi Toluenovi, a proto jim dělá koncert v Bohumíně. Vlasta Popić se líbí i Pecovi, kterému se nelíbí nic kromě NIN (ne, ten časopis to není). Vlasta Popić je popiči kapela, žánrově obtížně zařaditelná, ale v Česku není poprvé (třeba Peca je viděl někde kde hráli taky QOTSA). S NIN a QOTSA ale nemají společného nic, to aby nedošlo k nějaký mejlce. Texty opět na vlastním jazyce: bod nahoru. Muzika dost variuje od zastřených plošných bombardování do magickorealistických vyhrávek na téma upírksých motivů. Ostatně duchařina, psychoanalýza a podobné serepetičky jsou jakýmsi rámcem, v němž se Vlasta Popić pohybují. Stejně jako Fonija i oni přijedou s novou deskou. A hraje tam buchta (jo, víme, že to stejně nepomáhá).

STEVIE BRUFEN (SIL)
Vždycky když děláme tuhle kapelu tak jejich medailon píšu já, což je celkem logické, protože jako jediný člen Keftesu tam nehraju. Mohlo by se teda zdát, že bych mohl mít problém vymyslet si o nich něco nového. Hoďte se do spoka, žáden problémek s tím nemám, protože Stevie Brufen předvádí měsíc co měsíc něco jineho, čímž jsou nejenom pro mě inspirativním tělesem na pokraji zkázy. Slovo zkáza je úplně na místě, protože čeho jsem byl svědkem na zatím poslední VLNĚ, bylo dech beroucí představení na pomezí gay performance, elektro neumětelství a hereckých etud z ranku klaunství. Chvíli po onom vystoupení to i vypadalo, že se snad ti kluci rozpadnou, ale nestalo se tak a nejen proto jsem přesvědčený, že tentokrát to v Boru bude stát za to a nic se neposere. Navíc pokud jste slyšeli jejich letošní debutovou desku, víte, že tohle jen tak skončit nemůže.