Batajl (Deutschland Deutschland über Alles, punkáči co hrajou v PISS)

Power-violence tak jak ho máme všichni nejradši. San Diego má, zdá se, hodně silnýho soka v podobě mladejch kapel z Berlína. Možná máte ještě teď v živý paměti koncert Afterlife Kids a Henry Fonda v Café V Lese, kterej proběh loni na podzim. A možná máte v paměti dokonce koncert 4 roky zpátky, kde si krom zmíněnýho záporáka ze spaghetti westernů střihli set další borci z města velkýho medvěda, Memorial a Infected. Všechny tyhle kousky dávaj znát, že se 350 km od matičky Prahy peče něco živýho. Batajl kolorit Berlínskýho kraválu doplňujou o další barvu. Celou kapelu tvořej náplavy z jiných zemí a jako takový dokážou na lokální scénu nahlížet z patřičnýho odstupu. (To ostatně podtrhuje i další jejich projekt – PISS, ve kterym nacházim vlivy Deutch punku.) Znamená to, že klasický Pé-Vé-čko, tak jak ho známe, tady do sebe nacucává naprosto brilantním způsobem vlivy Berlínský noise-industrial scény z přelomu osmdesátek a devadesátek. Ty navíc dokážou podchytit poměrně jasnou strukturou a hlavně... Ty krávo, ten bubeník!!! Koukněte se na jakýkoliv jejich video (včetně toho z loňska z Cibulky, kdy hrál se zlomenou rukou) a sledujte ho. Tohle už umí fakt jenom Gabe Serbian. Ty bicí to celý držej za koule a dokážou perfektně podchytit a znásobit potenciál noisový stěny hluku a přitom táhnout na branku. Když to do vás pustěj, tak máte fakt pocit, že je potřeba chytit se pevnýho bodu, jinak vás to odfoukne.

Brutal Blues (Norway si dej facáka, punkáči co muchlujou metal)

BB sou trochu z jinýho světa. Mini album, ke kterýmu pořádaj tohle turné jim vyšlo na polskym SelfMadeGod Records (určitě znáš Gride, nebo Lycanthropy), což odkazuje víc ke grind-metalový scéně. A na základě internetový šuškandy je celkem jasný, že v ní rozhodně nejsou žádný nováčci. Kdo by ale čekal kolovrátkoidní plejšťanici, která se dá odbýt slovama: „Víš co, tvrdý to sice už není, ale je to prdel“, tak bude dost vyvedenej z omlyu. S klasickejma sypačkama si tu podává ruku mathcore, občas skoro až free-jazz. Důležitý na nich ale je, že tohodle štíku využívaj jenom jako startovní čáry, na který teprve budujou mohutnost celýho zvuku. Tim chci říct, že se nejedná o žádnou samoúčelnou hudebnickou onanii, jak tomu u tohodle žánru podle mě dochází až příliš často. Celá mašinérie totiž pouští atmosféru do tebe jakoby v součtu a ne rozfázovaně do nelogickejch kompozic. Podobným dojmem na mě působěj třeba Budějovický Depakine Chrono a rozhodně tomu sklánim obrovskej respekt, protože pro takhle tenkej led je zapotřebí setsakramenskej cit a zatraceně se těšim, až to do mě pustěj naživo.

Palahniuk (smradlavá Praha, punkáči co maj srdíčko)

Asi není potřeba se rozepisovat o co jde. Neuvěřitelně charismatická muzika, jejíž letošní vinylovej debut vyšlej na Damage Done Records a je pro mě zatím nejsilnější věc tohodle roku, což mě akorát staví do celý řady lidí, který už tomuhle počinu složili holt. Viz: http://czechcore.cz/redakce/PALAHNIUK-s-t-P7022797.html,
nebo: http://www.kidsandheroes.com/palahniuk-krysy/,
nebo: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/424.
Prostor pro celou akci je záměrnej, protože je super, že se v Praze objevujou místa, kde je kapelám umožněný hrát venku. Celá tahle koncepce totiž dokáže přidat ke koncertu, na rozdíl od černoty klubu, milión dalších podnětů a tak odpálit sílu akce o dalších x levlů vejš.