Prvního května 1886 se radikální pracující v americkém Chicagu rozhodli stávkami a demonstracemi prosadit snížení pracovní doby z dvanácti hodin na osm.Na tehdejší dobu to byl naprosto nevídaný požadavek. Následovaly státní represe proti aktivním pracujícím a členům chicagského Sdružení pro osmihodinovou pracovní dobu. Došlo na otevřené boje v ulicích, při kterých bylo kromě dělníků zabito i sedm policistů.

Dodnes se neví, zda to byl čin protestujících, nebo špatně provedená provokace samotných policistů za účelem zdiskreditovat protestní akce. Chicagská policie pátrala po pachatelích a vše vyřešila obviněním osmi anarchisticky smýšlejících dělníků z vraždy. Ve vykonstruovaném procesu bylo pět z nich odsouzeno k smrti. Čtyři byli následně popraveni, jeden z nich spáchal ve vězení ještě před popravou sebevraždu. První květen se proto stal ke konci 19. století dnem, kdy se připomínají události z Chicaga jako symbol boje pracujících za svá práva. Přestože osmihodinová pracovní doba byla nakonec uzákoněna, a přestože od roku 1886 uplynulo 125 let, pracovat více jak 8 hodin denně není ani dnes nic výjimečného. Boj dělníků v Chicagu ale nebyl jen bojem za osm hodin v práci. Byl to boj za emancipaci, za osvobození.

 Jsme dnes, 125 let od událostí v Chicagu, svobodnější? Nepochybně tomu věříme. Nebo možná máme věřit. Je nám sugerován pocit svobody, která se však v realitě zcvrkává na svobodu výběru mezi supermarketem a hypermarketem. Všichni jsme neustále přesvědčováni, že politici a nadřízení jsou nepostradatelní, a že současný systém, jakkoliv nedokonalý, je prostě to nejlepší, čeho je lidstvo schopné. Politická moc, kterou svým hlasem ospravedlňujeme ve volbách, dostává prostor pro vytvoření vlastních měřítek normálnosti. Rozděluje lidi na přizpůsobivé a nepřizpůsobivé a vytyčuje normy chování a přijatelného myšlení ve všech oblastech našich životů. Je jí umožněno vnucovat lidem takový pohled na svět, ve kterém se hledají obětní beránci, ve kterém máme uvěřit, že za naši situaci nesou vinu Romové, cizinci či nezaměstnaní.

Události z Chicaga zanechaly svou stopu v historii. Jsou pro nás neustálou motivací bojovat ještě důrazněji a odhodlaněji. Bojovat proti předsudkům, stereotypům a klišé. Ukazovat nesmyslnost dělení lidí na přizpůsobivé a nepřizpůsobivé, bílé a barevné, normální a nenormální. Ukazovat, že chyba je v systému, že nestačí bojovat za jeho zdánlivé vylepšení či vyměnit politiky. Je v zájmu nás všech převzít odpovědnost za podobu společnosti
a začít bojovat za autentický a svobodný život.

Doufáme, že se zde navzájem inspirujeme a dodáme si odvahu a chuť do boje, který mnohdy vypadá beznadějně. 1. květen pro nás není výročí, ale jedna malá připomínka, že boj osvobozuje.

Vyšlo tiskem na festivalu MAYDAY 2011