108 to tady zavřeli. Rozkopli další vosí hnízdo a alespoň v této inkarnaci už se zřejmě nikdy nezjeví. A jak u nich bylo vždy dobrým zvykem, nezanechali po sobě jen spoušť, ale také plno bolestivých otázek. O to bolestivějších, že dopadají do řad hc/punkové scény, kde tahle kapela vždy vyvolávala obrovskou škálu emocí. Přiznám se, že i to je trochu důvod, proč jsem se rozhodl napsat recenzi na jejich novou desku. Ovšem první a nejdůležitější je pořád ten, že mě rozemlela na prach a pak jedním švihem rozmetala jako popel nad Gangou.
Je to už hodně let, kdy Rob Fish poprvé rozvibroval moje vnitřnosti svým řevem. Psal se rok 1995 a já poslouchal první desku Resurrection. Měla naprosto příšernej zvuk, ale taky tolik podivně nestálé energie, že jste ji cítili každou molekulou svého těla. Jak tenkrát někdo napsal ve fanzinu Different Life: "......jako když někoho zaženete do kouta a on tam křičí". Ve stejném fanzinu pak vyšel s Resurrection obsáhlý rozhovor, který je zachycoval ve fázi těsně před rozpadem a navždy mi změnil život. Hodně osobní a otevřené výpovědi několika obyčejných kluků, z kterých byla cítit nejistota, stejně jako obrovské odhodlání a touha žít život po svém. Už v té době mluvil Rob Fish o některých věcech jinak než zbytek hc scény a já bych byl i po 15ti letech schopen většinu toho rozhovoru odříkat. Síla osobnosti tohohle člověka se pak plně obtiskla i do 108, kde se sešel s Vicem Dicarou z Beyond a Inside Out. Kapela se od začátku netajila ovlivněním Hare Krišna, což bylo ostatně zcela jasné už z jejich názvu. Oproti Shelter ale mířili 108 už úplného počátku také do vlastních řad. Vím, že se objeví spousta názorů, které budou říkat, že v mnoha věcech byli 108 hloubějí než právě Shelter, ale já jsem to tak nikdy necítil. Rob Fish byl vždy zvláštním způsobem rozkročen mezi dvěma světy a výsledkem byla neuvěřitelně intenzivní a inteligentním způsobem podaná vize, jež byla plně podopřena hudební nekompromisností zbytku kapely. Já osobně jsem 108 vždy vnímal především jako hard core kapelu a přestože jsem po celou dobu vedl těžký vnitřní zápas související s jejich krišňáctvím, nakonec jsem se k nim vždy vrátil. A udělal jsem to i teď. "18.61" navazuje na skvělé předchozí album "A New Beat from a Dead Heart", kterým se kapela vrátila zpátky po mnoha letech hibernace. V jejich případě jsem nikdy nespekuloval, co je k tomu vedlo, jen jsem si prostě tu desku pustil a vyrazil na jejich koncert a okamžitě mi bylo jasné, že čas se na nich podepsal jedině tak, že jsou silnější než kdykoliv před tím. Bylo tam vše, co v polovině 90. let, ale tentokráte převládal vztek a deziluze. A taky to všechno bylo kurevsky tvrdý. Když pak Rob Fish minulý rok prohlásil, že nová deska má být ještě tvrdší a že odchází z kapely, protože ztratil víru, věděl jsem, že tvrdosti, deziluze a nasranosti ještě přibude. Jen jsem si to neuměl úplně představit. Teď už vím přesně, o čem byla řeč. Deska začíná nervním kytarovým riffem, pak zásek a typický Fishův řev. Na pár místech muzika úplně zmizí, aby se pak vše rozjelo do rychlého nářezu a.....konec....a......po hlavě do dalšího songu. Uf, jestli si dokážete představit výsadek na nepřístupném kopci a pak sebevražednou jízdu na lyžích ze strmé skály, kdy letíte vzduchem, brousíte lyže o kameny, berete sníh, který se řítí dolů spolu s vámi a na celé vteřiny není vůbec jasné jestli už nejste navždy pohřbeni, tak takhle na mě působí první tři skladby z téhle desky. Totální masakr! Pak přijde relativní zklidnění, ale zase jsou plochy písní bičovány a krájeny Vicovou nekompromisní kytarou, jejíž riffy se vám zařezávají hluboko do mozku. Podobně jako u Resurrection všemu vládne zdánlivý chaos, ale nějaký obrovský vnitřní žár, to vše drží kurva pohromadě a pomáhá tomu i fakt, že přestože se s tím kapela vůbec nesere, je většina nápadů dostatečně silných a dokážou udržet pozornost sami o sobě. Bicí jsou kulomet, lámou vaz a jsou vždy na tom správném místě. Všemu pak vládně zmíněný Robův vokál, který prostě trhá na kusy. Po celou dobu se skvěle střídají rychlé pasáže s pomalejšími a vše vrcholí závěrečnou vybrnkávací a hodně znepokojivou "Early Funeral". Obsahová stránka současných 108 se dala už zřetelně vypozorovat z koncertů, kde Fish mluvil hodně ostře o současné politice, smýšlení většiny, zbrojním průmyslu, mediální kontrole, ale také třeba o organizovaném náboženství. Všechno tohle je i na "18.61", navíc doplněno o témata smrti a reinkarnace, čímž se kruh uzavírá. Jsem opravdu moc zvědav, co přijde dál.
She broadcast "her God" on the back of her car like some national anthem, pack mentality.
Is it a football religion? A bumper sticker crusade?
...
Get the fuck away from me I just want to be in love.
|
