Úplně obyčejná deska. Čtyřčlenná kapela, garážovej zvuk ovlivněnej psychedelií 60. let, kytarový sóla, téměř folkový melodie. Žádná hudební revoluce se nekoná, skladby plynou jedna za druhou ve víceméně podobným tempu. Tak proč mě tohle album i tahle kapela tak fascinujou? Nedovedu to vysvětlit, ale stejně, jako jsem loni propadl desce „Echo Ono“ od Pontiak, tak mě letos omámili Arbouretum a jejich „Coming Out Of The Fog.“

Arbouretum jsou především tak nějak přirozeně „přírodní“. Jejich zvuk je skromnej, ale analogově bohatej na skutečně dřevní tóny. Člověk úplně cejtí, jak muzika vyrůstá z měkký hlíny všude kolem, jak plní vzduch zvláštní vůní, jak je ještě horká. „Coming Out Of The Fog“ je v nejlepším slova smyslu staromódní (neplést s „retro“!) nahrávka, která se nikam nežene a nepospíchá. Zvláštní klid, rozvaha, jednoduchý riffy a fakt nádherně klenutý melodie.

Když hraje Neil Young s Crazy Horse, tak to jsou často jen dva akordy a nazdar, ale je TO tam – a Arbouretum jsou podobnej případ. Jejich hudba nechává posluchači dostatek volnýho prostoru, kterej není bezhlavě zaplněnej dalšíma melodickejma linkama, studiovejma kouzlama, prostě ničím. Je to střídmý, prostý a účelný jako jednoduše postavenej srub v hlubokým lese. A ten zvuk, ten ZVUK! Jestli máte rádi syrovou kytarovou muziku – a je jedno jestli jde o noise, black metal nebo hard rock – budete nadšený tím, jak „Coming Out Of The Fog“ doslova dejchá. Skvělá práce. Arbouretum hrajou 3. března na 007 a 10. března v Boru (Brno) – jsem zvědavej, jak to bude fungovat živě. Tohle je jarní muzika!