(Fat Wreck Chords)
Do té doby, než jsem dostal k recenzi tuhle desku, jsem o American Steel v životě neslyšel. Nicméně PR Fat Wrecku nabízí následující historii: American Steel existovali od roku 1995 do roku 2002 a za tu dobu stihli projezdit Severní Ameriku skrz naskrz po boku Hot Water Music, Lawrence Arms nebo Murder City Devils. Chlapíci se ale nedávno rozhodli, že to ve stejné sestavě jako předtím dají zase dohromady a začali znovu od začátku obývákovými koncerty a po chvilce přišla nabídka od strejdy Fat Mika, jejich starého kamaráda, jejímž výsledkem je čtvrtá velká deska.
Ať je to jakkoliv idealizovaná historka, z hudby i textů je cítit, že American Steel jako jednotlivci mají už něco za sebou. Ať už jsou to spousty odehraných koncertů, léta v punkové scéně, nebo třeba leukémie v případě jednoho ze dvou zpívajících kytaristů. Mám pocit, že Fat Wreck přestává být synonymem pro klony natužených středoškolských kapel a tlačí to čím dál víc ke kořenům, což se mi docela zamlouvá. American Steel jsou ukázkovým příkladem tohoto, pro mě pozitivního trendu. Berou si hodně ze starého punku, něco z folku a všechno to servírují s trochu ledabylým stylem, takže tam možná uslyšíte něco z Clash, něco z Pogues a zcela jistě i něco z Lawrence Arms nebo Against Me! Každá píseň je ale trošku jiná. Tu zaslechnete melodii jak vystřiženou z hospodské hymny zpívanou lehce falešnými singalongy a tu zas melancholickou kytarovou pasáž jak od Jawbreaker.
Pokud byste po tomhle popisu čekali texty plné nočního života a veselých historek z koncertů, tak je to střela vedle. Vzhledem k hudbě jsou slova k písním brutálně temná a beznadějná. „Když jsem ztratil otce, bylo mi deset. Měl jsem srdce zaplněné záští a jedovatý jazyk. Nenáviděl jsem všechno a celej posranej svět.“ .. to je začátek songu Old Croy Road, který je jeden z nejpozitivnějších. Spoustu ostatních vystihuje spíš úryvek z písně Dead and Gone: „Nebude to trvat dlouho, než budeme všichni mrtví a navždy pryč. Mám pocit, že něco není v pořádku. Nebude to trvat dlouho, než budeme všichni mrtví a navždy pryč. Svět vidí hvězdy a pruhy a chytré střely. Řeknu ti, jak to bude. Utopíme se jak krysy, spolkne nás moře.“ Když si tak čtu ty texty, vypínám American Steel a pouštím si novou desku Fall of Efrafa, která těmhle slovům po hudební stránce odpovídá mnohem víc.
Tentokrát mi Fat Wreck udělali opravdu radost. Tenhle žánr moc neposlouchám, protože je na mě moc veselý a skočný, ale u American Steel vím, že do přehrávače určitě ještě poputují. A na závěr si neodpustím citát ze zadní strany bookletu: „A teď zničme budoucnost, která přijde, když budeme motivováni strachem, pověrčivostí a hrabivostí. Zárodek revoluce je v každém projevu lásky, v obraně smyslu a v použití logiky.“
Více na old.czechcore.cz
|
