(Ace Fu)
Dle jedné z písní Samuela Taylora Coleridge je ztělesněním všech břemen, které nosí starý námořník na krku, jím bezdůvodně zavražděný albatros. Přiletěl s jižním větrem. Jestli dnešním podobenstvím jeho mají byt výplody téhle smečky, pak jsou to pravděpodobně břemena všech již přestárlých hippíků - tíha všeho, co jim tenkrát mohlo kolovat v žilách.
Pomsta těm, které nikdy nenapadlo pustit si ten svůj nejoblíbenější vinyl od zeppelínů na pětačtyřicet. Prohrabejte skříně svých rodičů, děcka. K poslechu doporučuji něco nadmíru květovaného, korále a boty z hadí kůže. Tohle není hudba, tohle je náboženství. Vítejte v pohádkovém království prapodivného gospelu, naše dnešní specialita? Rouhání samotného ďábla - mírumilovného hostitele našeho.
Máte rádi melodické varhánky, chytlavé trylky? Čeká vás grindcore jak noha. Nedělní návštěva kostela vystavěného naruby, kde se dekadentní kazatel, proplouvajíc na transgresivních obláčcích intergalaktickými poli sedmikrásek, ztrácí v zeměplochách kytar, za které by se ani ve Finsku nestyděli. I přesto tomuhle ansamblu vévodí rytmická sekce. Ta nemožně přebuzená basa. Však neslyšíte všelijaké ty perkuse, ta rozverně cvrlikající udělátka? Valí se to ze všech stran! Na tohle, že se nedá tančit? A proboha, kde se tam vzaly ty prokleté trumpety?
A to jsme teprve na dvoře medvědího krále, v obležení vesmírných cigánu, kde i smrt osedlává si hnědého koně. Avšak jako obvykle se tu moc dlouho neohřejeme. Přece jenom, strávit v téhle ztřeštěnosti víc než přibližně minutu (a půl), ještě nad něčím takhle zvrhlým, by mohlo hraničit s neúnosností. I když proti jejich předešlým opusům jsou tyhle balady o elektrických kojotech a posvátné geometrii skoro až dvakrát tak delší, což může chvílemi na "staré známé" působit značně neobvykle.
Někteří z nich si pak možná budou stěžovat, že už to skoro má hlavu i patu, že už to není jenom ortodoxní blázinec na třetí, že tu a tam trochu zpomalili, že je tomu chvílemi i rozumět a že tahle deska je skoro tak dlouhá, jako jejich prozatímní diskografie, nebo že je to prachsprostá masturbace skrývající se pod rouškou psychedelie a bůh ví, co ještě. Sečteno a podtrženo, jsou jejich výtky v mnoha případech na místě. Přirozeně.
Vždy? album samotné sahá téměř k půl hodině, nemluvě o té humorné mezihře, za kterou by se nestyděly výtahy ani v Hiltonech či Marriottech. Kéž by to však nestřídala další mimotělní exkurze do světa kozlíků, medvídků, divokých koček, pestrobarevných pyramid a spirálek. Kdyby jenom ta zvířátka neměla čela cejchovaná obrácenými kříži a pentagramy, nenarazil bych potom v té přiložené knížečce na několik mrožů.
Tvářili se moc naštvaně, když skandovali unisono, "schovejte dcery, přijel cirkus!"
kuba kaifosz
an albatross
Více na old.czechcore.cz
|
