(Trustkill/Roadrunner)
Oficiální vydání nové desky kalifornských Bleeding Through je za pár týdnů, tak se podívejme co nám přináší tak pravdivého.
Směr vývoje kapely mohl být myslím každému předem jasný, tak jako byl jasný i mně, a tak se nedočkáte žádného zásadního překvapení a po pravděpodobně několikátem poslechu ani zklamání. Komu Bleeding Through dráždili žaludek v minulosti, mají o důvod víc kydat svůj hnůj nadále a ti z vás, kterým jejich songy pomohly minimálně toliko, že víte, že v tom nejedete sami, si najdou cestičku i skrz pár drobných inovací, které jste stejně museli nutně očekávat, jen si na ně budete chvilku zvykat. Nic zásadního. Zkrátka přirozený vývoj.
Deska je opět plná té stejné energie, kterou potřebujete občas dostat ven v záchvatu nepříčetnosti ze situací, které se přihodí, stejně tak, jako i pocitů, které je lepší nechat si až do konce pro sebe. Vše je zahaleno v trochu novém kabátu, díky čemuž vám hitovky nepřijdou rovnou pod nos a budete se k nim muset dobrat logickou metodou. Struktury songů zůstávají takřka totožné, takže se dá dopředu naplánovat, jakým směrem se budete svým tělem i duchem v nadcházející moment ubírat. Náměty songů reflektují rovněž podobné zážitky, jaké se objevily na předchozí desce. Takový je život… Vše se neustále opakuje, tak to nebudeme rozpitvávat. Pouze přibylo pár nových a tady se odrážejí. Pravdivé, jako samotný název desky…
Větší množství zpívaných pasáží nijak nemění situaci. Vzhledem k obsahu jsou zatraceně potřebné, dávají desce širší rozpětí a v neposlední řadě jsou samy o sobě sdělovacím prostředkem. Berte to tak že tu jsou a hotovo! Každý v sobě máme nějaké emoce a lepší způsob jejich vyjádření v muzice, jakou kapela Bleeding Through hraje nenajdeš, tak to nech plavat. Nic nezachází do extrému, který by desce škodil a já z toho necítím nic jiného, než trochu zoufalství, jaké si nesu v sobě já stejně jakož i mnozí z vás. A snad i ve vás tenhle pocit dost často bojuje se snahou dostat to ze sebe všechno ven. Přesně tak na mě působí songy Bleeding Through. Chvilku laskavé, jindy zahořklé a v momentě jsou veškeré city smeteny a naprosto popřeny. Skvělým příkladem je hned úvodní For Love And Failing s Derekovými stále se zrychlujícími blast beaty.
Nejvýraznější podíl na odlišnosti od předešlé This is love, this is murderous stojí ve výrazně vyčnívajících klávesových pasážích. Ty jsou zkrátka něčím, na co většina z vás nebude moc připravená a mohou tak být na obtíž, pokud se s nimi nesrovnáte. Tak třeba opět v prvním songu For Love And Failing vás zaskočí Rákosníčkovským motivem nebo v Love In Slow Motion, jednom z mých adeptů na nejoblíbenější song, kde vytváří smyčcový orchestr. Maličko mě znervózňuje drobný efekt rozsekaných klávesových motivů v Return To Sender, jakož i dívčí hlas znějící jakoby z mlhavé dálky. Pokud ale tvoří temné napětí na pozadí jako v Confession nebo Tragedy Of Empty Streets, jsou naprosto neodmyslitelné hned od prvního momentu. Mám-li však nějaký silný moment, při kterém mi díky Martě běhá mráz po zádech a naskakuje husí kůže, je to při baladě Line In The Sand. Zasněná, smutná… Jasný adept číslo dvě. Maličko překvapivý je i záverečný instrumentální song. Že by pozdrav pro Cult Of Luna?
Z celkových dvanácti songů není žádný zcela slabým místem a tak se bude The Truth u mě doma kroutit bez zbytečného rozumovaní pěkně často.
Více na old.czechcore.cz
|
