(Diwphalanx records / Southern Lord)
Ne, není to nejnovější deska, dostala se mi do rukou, co si budeme nalhávat – do mp3 přehrávače - trochu později od vydání, ale myslím že nevadí. Není mnoho kapel, které mě chytily na první poslech. Boris takoví jsou. Boris vás provedou na své desce Pink mnohými cestami.
Cestu začneme v hájemství takových vzorů jakou jsou kupříkladu Neurosis a Isis, úvodní píseň se nese v duchu dlouhých tónů vzbuzujících teskné nálady, vše ještě umocněné zpěvem, zpívající basák Takeshi zpívá melodicky a velmi dobře (a japonsky). Celých 7 minut vám Boris zabalují duši do něčeho měkoučkého, aby pak přišlo vystřízlivění. Skokem ostrým, jako řez primáře Sovy vás kopnou napospas extrémně zbustrované kytaře, aby vás po zbytek desky vláčeli cestou necestou.
Průvodcem vám bude následující trojčlenka: už zmíněná kytara, se zvukem ohlodaným na samu dřeň snesitelnosti, nevím jak vám, ale já se do toho zvuku evokujícího rozezlenou sekačku na trávu zamiloval. Mimochodem kytarou tu vládne, a to velmi zdatně, žena skrývající se pod jménem (pseudonymem?) Wata. Basa sekunduje kytaře jak způsobem nazvučení, kdy budete mít pocit, že každou chvíli musí basový aparát odejít na věčnost, tak rychlostí jakou se svého partu basák Takeshi zhostil. Ještě ke zpěvu, japonština je samozřejmě pro evropana řeč exotická a po naposlouchání téhle desky musím dodat, že pro mě osobně i nadmíru zvukomalebná, Takeshi totiž opravdu zpívá (!). Bicí všechno podkládají pevným a fortelným základem, nejedná se však o nějaké primitivní punkové rytmy, ale precizní až jazzové postupy a to nemluvím zase o zvuku! Tím jsou totiž Boris zjevně posedlí, v dobrém slova smyslu. Bicí souprava zní jako rozmlácené „amátky“ nazvučené v garáži, nahrané na prastarý kotoučák a ve finále „nahallované“ že víc už to ani nelze. Ale myslet si, že se nejedná o pečlivě zvážený záměr by byla chyba, ono to totiž zní úplně božsky!
Sama cesta mezi písněmi je jak rychlovýlet Japonskem, vylezeme na dýmající Fidži, absolvujeme pekelně rychlou jízdu šikanzenem, okusíme slastí přecpaného tokijského metra a vydechneme si v zenové zahradě. Pestrost vlivů kupodivu není na škodu a výsledek ani zdaleka nepřipomíná „kočkopsí“ dort. S ingrediencemi je nakládáno opatrně a kuchař má svoje dílo neustále pod kontrolou. A občas je to i sladké, když jsem poprvé uslyšel krásně parodický dvouhlas v písni Fake Food nemohl nevzpomenout na půvabnou japonskou dívčí kapelu pějící ve filmu Kill Bill I. Cesta končí desetiminutovou jízdou, která se rozplizne do zvukového valu a skončí tak ostře jak celý ten kvapík začal.
Boris jsou rokenrol po japonsku zahraný s velkou grácií a obrovským nadhledem, Boris jsou originální, a myslím, že se nepletu, když říkám, že Pink je zásadní deska.
by twengo
Boris
Více na old.czechcore.cz
|
