Už první singl dal jasně najevo, že rádoby provokace za každou cenu a stylové tápání je zřejmě spláchnuto do hajzlu a zbytek desky to jenom potvrdil. Najednou to všechno dávalo smysl, včetně stylizace do pořád ještě nedospělých smradů z Mostu, kterým punk rock zřejmě zachránil život. Podobných klišé se Burning Steps nebáli nikdy, jenž vtip je v tom, že tohle je zároveň i tvrdou realitou i palivem, které pohání celou desku dopředu. A v její přímočarosti a energii je ten největší rozdíl oproti všemu, co kluci nahráli před tím. Ostatně i oni sami přiznávají, že při psaní nových skladeb dávali hlavní důraz na to, aby nebyly tolik komplikované, ale prostě kopaly rovnou do rozkroku. To se daří víc než dobře a zejména rychlejší věci jako "Need for Speed" (úvodní vyhrávka je jak vystřižená z desky Turbonegro a je to myšleno rozhodně jako kompliment) nebo zcela nekompromisní vypalovačka "Fuck the Pigs" mají doslova zabijácký drive. Ostatně klasickým skandinávským rocknrollem je "Way Out" nasáklá celá, ale oproti např. Boy je to jen jedna z inspirací a nestojí na ni všechny aranže za každou cenu. V melodičtějších skladbách uslyšíte trochu více punkové melancholie kapel z Fat Wreck nebo Epitaphu, ale i tady stojí Burning Steps textově spíše na té temné straně a i tady je to uvěřitelné. Všech deset skladeb funguje perfektně dohromady, tvoří kompaktní celek s kterým si dal někdo práci a dal do něj všechno. To nejlepší i to nejhorší ze sebe. Ostatně, jedině takhle vznikají dobré punkové desky.