(Exile on Mainstream)

Tohle je smutná deska. Strašně strašně smutná deska. Ale zatímco pod spojením „smutná deska“ si člověk většinou vybaví třeba něco od Constellation nebo dejme tomu Black Heart Procession, tady mu řve přímo do ksichtu soustředěná noise-mašina pod velením Chrise Spencera (kytara, pot, krev, naběhlý žíly na krku, ex-Unsane). Nevím, jak se to těmhle veteránům – kromě Chrise najdete v Celan ještě Nika Wernera z Oxbow, Ariho z Redux Orchestra / Einstürzende Neubauten a rytmickou sekci flu.ID – povedlo, ale na desku „Halo“ nacpali tak zvláštní mix úzkosti a vzteku, že jsem to ještě neslyšel. A to jsem na podobný muzice závislej celej svůj dospělej život.

Podobný kapely – samozřejmě v čele s Unsane – jsou v první řadě o agresivitě, vzteku, frustraci, syrovosti a tak dále. Ani Celan v tomhle nejsou výjimkou, ale jsou tady tak podivný, temný odstíny, že „Halo“ působí kromě katarzního účinku i jako nebezpečný sedativum. Jasně, základem jsou pořád Chrisovy minimalistický, hrubý riffy (jeho kytarovej rukopis poznáte okamžitě – stejně jako třeba Albiniho nebo Denisona), ale tentokrát jsou obklopený zvukovou stěnou černější než moje duše. Tam, kde Unsane nabízeli pohled přímo do očí totálního běsu celý posraný civilizace, tam Celan neomylně nacházejí vaše vlastní posraný démony, vytahujou je ze všech vašich tajnejch obav a nočních můr, a bez komentáře je nechávají ležet na stole, nahý a fakt ošklivý.

Do jistý míry může za celou tuhle nehezkou krásu téměř industriální zvuk, o kterej se postaral Ari Benjamin Meyers, ale troufám si tvrdit, že i bez těch jeho šílenejch, strašidelnejch zvuků v pozadí – který vám FAKT nedají spát – by to bylo mimořádně těžký album na strávení. Ale takhle je to prostě jedna obrovská, nechutná porce zla a energie. Úžasný.

Těším se, až bude Spencerovi třeba tak šedesát. To se asi konečně dopracuje ke zvuku, kterej to tady celý zavře. Je pořád blíž a blíž.

Celan hrajou v Matrixu 28. září 2009 ve společnosti Elektročas a Mother.

http://www.myspace.com/celanband