Vydavatelství Jade Tree má své zlaté roky už dávno za sebou. Oba šéfové dali přednost před labelem, rozrůstajícím se rodinám a učitelským profesím. O to s větší pozorností je dobré nepropásnout nový titul, když už něco tedy výjimečně vyjde. Jako třeba po neuvěřitelně dlouhé době nový zářez v podobě desky Cloak/Dagger. Parta z Richmondu, jejíž členové tamější scénu obohatili o kapely jako Trial By Fire, zpěvák si svoje odzpíval v Count Me Out a bubeník si střihl poslední rok slávy v American Nightmare (na právě odjeté evropské turné se ovšem kvůli škole nedostal, takže náhradou byl bubeník z Good Clean Fun/Explosion nebo Dischordovských zelenáčů Title Tracks). Důležitém čtvrtým členem je Matt, který vyměnil nezvykle kytaru (Haram/Majority Rule) za basu. A tímto krokem nastal i výraznější posun ve zvuku kapely. Již na předchozím singlu Surf, to bylo znát a s druhou velkou deskou je ten vývoj ještě markantnější. Deska Lost Art nás zavede na počátek 80tých let, tedy k úplným kořenům hc/punku, kdy se na pódiu proháněly kapely jako Wipers, Circle Jerks a The Avengers. Takže čas je ve znamení garage punku toho nejlepšího střihu, který o proti minulé desce svůj špinavější, drsnější sound nahradil rock ´n´rollovější dravostí, která ani za mák neztrácí svůj drajv. Fantastická kytara, která v sobě nezapře školu pochycenou z Hot Snakes/Drive Like Jehu nepřestane šokovat tím, kolik nakopávajících riffů lze napěchovat do dvou-minutového válu. Do toho se ke slovu více ozývá tandem krásně vyjíždějící basy VS. stroze úderných bicích, které vás strhnou přesně v momentě kdy nápadité melodické kytarové linky na chvíli utichnou. Zvláštní kapitola sama o sobě je klackovitě zpívanej vokál, který si bere do huby texty, jenž jsou směsicí melancholie, nostalgie, opřené o krizi středního věku s nutnou dávkou odcizení. A hned úvodní refrén „Fat Elvis, James Dean, dead Ramones save a place for me. I´ll be there soon“, vám vypálí cejch na jazyk. Po famózním koncertu, excelentní punk´n´roll deska se vším všudy. Go Johnny Go!
