(Relapse Records)
A tak jsem tam stál mezi tou malou hordou, se svým báglem, nenáviděl všechny a cítil se úplně sám. Žaludek rozežranej kafem a usedlým pocitem, že tam nepatřím. Co mě pořád žene dopředu? Do situací jako byla tahle?! To, co by mi mělo dávat úlevu a euforii se změnilo v očistec, kterej vybudoval nezájem průhledných a hrabivost démonů, kteří schovávají svoje měšce za ideje. Kde těm je konec? Ten den byl na hovno nejenom v jednom ohledu. I kdyby šlo o spiknutí, bylo to až moc průserů najednou. Tohle nemoh bejt plán. Tohle byl nahnědlej osud. V momentě, kdy byly slzy na dosah, zjevili se oni. Nenápadně, při zemi, s pohledem gízrů, kteří vědí, kudy vede jejich cesta.
Když jsem byl teenager, nechtěl jsem bejt jako moje rodiče. Zaseklý ve svejch nejlepších letech, kritizující všechno, co mi přišlo revoluční a smysluplný. Teď už vím jaký to je. V určitej moment je nad lidský síly přehoupnout se přes Rubicon a nedisponovat pohledem zpátky. Věci, který dávaj smysl jsou totiž sakra hluboko a musíte si je najít. Plavat po proudu zvládne opravdu každej a v momentě, kdy vyklouznete ze stínu ochranejch křídel, dá vám život zabrat krmením, deziluzí, a hledáním úkrytu.
Kdo si dneska pamatuje jména Bloodlet, Dragbody, Threadbare, Acrid, Acme, The Swarm, Rorschach (tady je těch verzí trochu víc), Harkonen anebo Coalesce? Nikdo? Proč by mi na tom mělo záležet. Byly to soundracky pro chvíle, kdy jsem byl nenáviděn autoritou těch, kdo měli poskytnout hromadnou výchovu, v momentech, kdy jsem kradl s pocitem, že rozvrácená rodina nepskytuje nic. Je to zvuk ČSAD v mejch 17-ti mezi o generaci staršíma bojovníkama. Je to smrad solviny a indulóny. Je to pot na místech, který poskytovaly střechu pro katarzi. Pot, kterej se dneska už nedá najít.
Coalesce po létech, kdy jednotliví členové hledali sami sebe, vydali NOVOU desku. OX poskytuje nejvíc tracků na jednom nosiči v historii týhle kapely. Střepy po letech zapadají dohromady. Já volím opatrné kroky. Svírám tenhle release jako malou svátost, ostatně decentní obal k tomu jen vybízí. Hned první tóny mě učarují. Coalesce nikdy neměli strach a v dospělosti je tak těžké podlehnout něčemu, co vám hrozilo ve věku nevinnosti. Pokud "You Can Kill Us All" je úvodní znělkou, která vám otevírá dveře k sebeúctě a hrdýmu pochodu už od počátku věků, pak OX nebude ničím jiným než průvodcem cestou k rovnováze.
Oproti předchozím albům nabízí OX o hodně rozmanitější poslech. Není jistý, jestli je výpovědí let, kdy členové Coalesce, roztroušeni v jiných akivitách po rodném Kansasu, střádali střípky mozaiky, nebo natlakováni energií vybouchali vibrace všech orgánů svých těl v jeden moment jak supernova. Nemusíte se bát, že by ste znovu neslyšeli originální a definitivně nenapodobitelnej rukopis Coalesce tak, jako na 0:12 Revolution Is Just Listening nebo Give Them Rope, kdy vás během pár minut dokázali složit do krabičky od sirek. Nedá mi ale, abych OX drze nenarval do škatulky "zkouška dospělosti", i když tohle je jenom s přehledem zvládnutá večerní maturita, po trmácení se v ulicích a prachu. Dokazujou to songy jako "The Comedian In Question", kde Sean OPRAVDU zpívá. I kdyby ste se ale snažili sebevíc a pokusili sebe sama přesvědčit o sell outu vlastního rukopisu Coalesce, přistihnete se, že mučíte vlastní ruku ve svěráku tak jako v 80. letech Bruce Campbell. Sean & spol. nedali tenhle experiment poprvé. Ochutnávka proběhla už na legendárních coverech Led Zeppelin a splitu s Boy Sets Fire. V kolísavejch náladách, který občas bolej jak život, vás pohladí country/blues odpich ve "Wild Ox Moan", kde noisový středy katapultuje užasnej riff do astrálu, ve kterým nechcete bejt ani minutu.
Tehdy jsem tušil, že pokud se nemám na místě zhroutit, musím podniknout společnou - živou meditaci s Coalesce. Po tolika seancích s kapelama, který maj silnější či hodně povrchní energie, už nedáváte mnoha z nich moc velkou šanci. U Coalesce jsem zažil výlet (Where Satires Sour) tak jako 3 roky zpátky s Bolt Thrower. Kymácející se zepředu dozadu s mírným oknem a neznalostí vlastní přítomnosti v posledních 15-ti minutách. Utlučen heroickým "The Purveyor Of Novelty And Nonsense". Hysterií Daughters a výletem do katedrály v rámci studia teologie v "In My Wake, For My Own" a pohledu do očí Jasona Robardse v "We Have Lost Our Will".
Tohle je ALBUM a víc k tomu není třeba dodat. Cestu ke kvartetu, který rozdává život, si musíte najít každej sám. Nebuďte ale rozpačití, pokud bude cesta ostatním trvat o něco dýl anebo jí nenajdou vůbec.
www.myspace.com/coalesce
www.crashandbang.com
www.relapse.com
|
