Když jsem kolem osmé postával po rozhovoru svedeném s More Bad News před klubem a konfrontoval počet návštěvníků s tím, že všechny kapely jsou už na místě a v plné sestavě, konstatuji že kapely jsou v přečíslení. Že by krásný letní nedělní večer lákal i jinými atrakcemi než brutál emo/metalem? Začíná tedy čekání na dostatečný počet diváků, a looseři, kteří tuhle akci pořádají už ví, že prodělek bude značný. Snad ty nejhrubší díry zalátá benefiční ska párty (pátek klub babička!)
Přibližně kolem půl desáté padlo rozhodnutí začít, koncert otevřeli svým setem emocionální násilníci (emo violence) z USA Mara Akate. Letákové přirovnání k Orchid nebylo mimo, opravdu to bylo spíš zběsilé než co jiného. Všem pokusům o komunikaci s diváky vystavila stopku nekompromisní zvuková bariéra, kterou extrémní hlasitostí držela kapela diváky v šachu. Fakt možná něco není v pořádku, když si lidi v první řadě zacpávají uši. Hlasitost dosahuje nesnesitelné úrovně, skoro jako na Off Minor. Po škemrání se sice přesunuje čelo návštěvníků sympaticky blízko minipódiu, ale co je to platné? Jakýkoli pokus o „hudebnější“ pasáže, stejně jako cokoli co smrdělo melodií doslova rozbil pološílený basák, který držel basu v ruce snad potřetí v životě – jako že jsem ve svých reportážích takřka vždy pozitivní – tohle byla tragédie. Je fajn hrát s nasazením a v trenýrkách a mít na base nalepenou fotku svého desetiletého přítele (nebo to byla vzpomínka na někoho mrtvého?) ale v první řadě to chce hrát, ne jen mlátit do krku baskytary a rvát éčko dokola a dokola. Kytarista s AC/DC projevem byl zajímavý i legrační a vůbec kapela se jinak zdála fajn, ale její vystoupení utrpělo zvukem asi příliš.
Druzí nastupují Llynch přirovnávaní ke Kiss It Goodbye – proč ne? Velice depresivní, hutné, zajímavé. Dost kvalitní výkon všech zainteresovaných byl v rychlých pasážích patřičně zběsilý (obzvláš? začátek podsvícený rudým světlem neměl k peklu daleko) a v pološílených protáhlých mezihrách byl čas rýt si nehty do kůže krvavé pentagramy. Obrovská hlasitost je stále ke škodě, ale přece jen to není nesnesitelnost první kapely. Temno, chaos, nezvyklé harmonie, energický projev, šeptavě neurotický zpěv kořeněný mimo jiné i třeba megafonem, mnoho nejrůznějších efektů od kytaristů i na vokálech, dost zajímavá atmosféra. K tomuto projevu patří i dlouhé skladby – snad až někam k pěti minutám. Na domovské stránce pod http://www.scorchedearthpolicy.de najdete i nějaké ukázky, mimochodem řekl bych že tenhle label jim sedne po všech stránkách. Tahle kapela je rozhodně zajímavá, sice ne zrovna převratně originální, ale nasazením k tomu lepšímu. Nakonec obdiv si zaslouží i výkon před ne zrovna zaplněným sálem – i když těch 50 lidí není až takové fiasko.
Poslední, něco před půlnocí vyráží na zteč Crowpath. Kombo z Malmö, které neomylně prozrazuje metalové zdroje inspirace upomínkovými předměty Cryptopsy, Nasum, dokonce i tričkem Fantomas se jeden z chlapíků zaskvěl. Přirovnávat k Dillinger Escape Plan, Coalesce nebo Converge je dost odvážné, ale poté co Crowpath nakopli motory musím souhlasit. Co táhne kapelu hodně nízko je vokál. Opravdu nepovedené. Ovšem bubeník = psychopat. Rychlost blízká rychlosti č (Čert jako etalon rychlosti bubeníka?), velmi zvláštní rytmy a naprostá přesnost, navrch vytřeštěný pohled a maximální soustředění…s takovým bubeníkem se snad nejde neprosadit. K tomu velmi brutální kytary hrající na vlastní (výborné) aparáty. Velice intenzivní. Kdybych měl připodobňovat hudbu, řeknu nářez s neuvěřitelným bubeníkem stíhajícím dva ne zrovna jednoduché rytmy v pořádném tempu a s patřičnou razancí, kvalitní instrumentalisté a vokál který nestojí za nic. Celkově je vyznění přece jen spíš do zběsilého chaos metalu řízlého ryzostí projevu hc, bez zbytečných mrumru vložek a včelínů. Stejně jako Llynch i Crowpath jezdí za Scorched Earth policy, takže víte kde můžete hledat skladby.
PS: Nedávno vydaný sedmipalec nezní vůbec špatně.
Více na old.czechcore.cz
|
![HEZ [PA] + Matter Tua](/img/HEZ-[PA]-Matter-Tua-PO1010-7046569.png)
