|
(PurePainInSugar records) Je jen pár kapel co tohle dokážou. I s volume dole hrát nahlas. Temný podvečery v divnym bezčasí, krátce po slunovratu, nanicovatý počasí, pseudosváteční atmosféra a nicneříkající tradice. Týhle desce to nevadí. Daitro se hrdě hlásí k odkazu francouzský emo scény půlky devadesátek. Začal jsem je registrovat před pár lety, ale v záplavě evropskýho emo/screamo revivalu (La Quiete, Raein, Catena Collapse...) mi trochu zanikali. Teprve vidět je na koncertě mě přesvědčilo že tahle kapela stojí za pozornost. Pětice úplně obyčejnejch lidí, hromotluckej bubeník, basák co vypadá jako Tin Tin (bez urážky, fakt je mu podobnej), chlapíci co hrajou a zpívaj co maj na srdci a neřeší sračky.Nějaký jejich desky mám doma, více méně jedou v jednom stylu pocitvýho emo hard core hranýho bez zbytečnějch kudrlinek. A to stejný jsem čekal i od nový desky. No, je to tam, ale zároveň je něco jinak. První poslech byl jako zjevení. Tohle je totiž opravdu silný. Není to ale síla namachrovanejch borců z posilovny, tohle je spíš jako máma samoživitelka co každej den tahá tašky s nákupama a po prosranym dnu v práci se dokáže smát na svoje děti. Opravdovost, žádný falešný sračky. Můžeš čekat spoustu vydrnkávanejch pasáží, spoustu gradací, rockovej (dobrej) zvuk bicích a naprosto skvělý vokály. Kromě klasickýho řvaní je tady spousta různýho mluvení a opravdovýho zpívání, zpěvy se občas překrývají a celý to dodává jejich muzice úplně novej rozměr. Deska má podle mně celkem hnusnej žlutej obal, pěknej booklet bez textů s povídáním ve francoužštině a angličtině. Hudbu a slova pak dokreslujou fotky, portréty těch pěti chlápků, noční město, zeď polepená plakátama, nástroje ve zkušebně. Tahle deska bude jednou legendární, věřte mi. Takže nebuďte blbci a kupte si jí dokud je. www.daitro.com www.purepainsugar.com
|
