Recenze koncertu – to už je skoro ztracenej formát, ne? Proč psát dneska recenze koncertů, když si můžeme prohlídnout fotogalerie a na YouTube si pustit skoro celej záznam toho, co se ten večer v klubu dělo? Sám nevím. Něco mi prostě nedá.

19. květen v Rubínu byl výjimečnej. „Hehehe, támhle u jednoho stolu sedí polovina Lungfish a kompletní Pupils,“ poznamenal se svojí typickou dikcí Papén na začátku večera a měl – jak jinak - pravdu. Daniel Higgs debatoval s Asou Osbornem (Zomes) a já si uvědomil, že tohle je legendární chvíle. Dvě klíčový osobnosti jedný z nejlepších kapel punkový historie, který momentálně dělají na svejch věcech, se potkali na turné a my jsme mohli bejt u toho, když svojí muziku předvedli v rámci jednoho koncertu. Friend To Friend In Endtime.

Kogumaza, která hrála jako první, předvedla zajímavě vrstvený chuchvalce zvuku, který držela pohromadě přesná bubenice. Low versus My Bloody Valentine versus… ano, Lungfish. Hezký to bylo.

Pak ale nastoupil Asa aka Zomes a já ztratil pojem o čase. Po zhruba třech skladbách se dostavil hypnotickej stav, kdy jsem ticho mezi písničkama vnímal doslova jako fyzicky nepříjemnou věc: tělo se prostě podvědomě dožadovalo dalšího zvuku. Pozoroval jsem Asu a jeho zvláštní soustředění na těch pár kláves, který mačkal pořád dokola, a hlavou mi běželo sto věcí a nic najednou. Nikdy jsem nebyl v žádným tranzu, ale teď už si dovedu představit, jaký to zhruba může bejt. Zomes je úžasně primitivní, nádherně prostá hudba bez NIČEHO navíc. Čirá esence.

Finále večera pochopitelně patřilo „svatýmu dědkovi“, jak jsme si Daniela Higgse překřtili (i když moje dcera Anežka mu pak o den pozdějc na koncertě v Českejch Budějovicích říkala „dědečku“), a jeho banju. To, co Higgs dělá, chápu jako naprostý odhození všech dogmat a rituálů hudební scény. Radikální krok mimo platný souřadnice. Dovedu si živě představit, že pro spoustu lidí je jeho intuitivní hra na banjo a prorocky zanícená deklamace jeden velkej opruz, kterej nemá s muzikou – tak, jak jsme naučený jí vnímat – nic společnýho. Je to tak. Ale když ten krok „za oponu“ uděláte, Higgsův svět vás ohromí. Rozprostře se před váma nová krajina, kterou náhodně bloudí zvuk banja (občas prozkoumá nějakej trilek, někdy popoběhne, jindy se skoro zastaví) ruku v ruce s pozoruhodným hlasem. Mezi tím, co jde Higgsovi ze srdce do prstů a do hlasivek, a tím, co jde ven, není žádná bariéra. Žádná osnova, sloka, refrén, tradice, historie – nic. Je to podobně čistý jako Zomes, jen víc kontaktní, protože „svatej dědek“ dovede bejt živě strašně zábavnej a vtipnej společník – což předvedl i během koncertu v Rubínu.

Ty vole, jsem vděčnej za takový koncerty. Bylo to naprosto skvělý. „Lungfish music“ je fakt termín do encyklopedií.