(Victory Records)
Nevím do jaký míry bylo rozumný dávat recenzi na nový Darkest Hour právě mně. Pokud si vzpomínám, na každou novou desku jsem se těšil jako malej kluk a každou jsem vychválil do nebes. Darkest Hour jsou kapela, která je bezchybným Legem mýho hudebního vkusu. Kopíruje moje každodenní nálady, dává mi sílu v momentech, kdy jsem úplně na dně a vytváří ještě euforičtější chvilky ve chvílích, kdy chci obejmout i svý největší nepřátele. Úplně přesně si vzpomínám, jak jsem pouštěl do sluchátek úvodní Doomsayer (The Beginning of the End) panu Banánovi. Mám rád, když podruhý prožiju šok, kterej mě uzemnil pár hodin zpátky. Po nezbytným akustickým intru a vlažným rozjezdu totiž přichází nekompromisní horká sprcha v podobě nejrychlejšího riffu v historii Darkest Hour a Banán jenom udiveně a s respektem říká: „to jsou magoři!“ Spoluprácí s Devinem Townsendem se Darkest Hour zpřístupnili širšímu publiku už na předchozí Undoing Ruin, aniž by ze sebe museli dělat prostituty a sahali ke kompromisům. Atmosféru bojiště Země z Hidden Hands of Sadist Nation vystřídal osobnější level, dospění a schopnost vidět věci víc z vrchu. Darkest Hour už nejsou jenom ta vtipná parta kluků, který sice hrajou thrash/death metal a uměj si ze sebe udělat i pořádnou srandu (viz úvod k Full Imperial Collapse). Undoing Ruin odstartovalo kapitolu, která se jmenuje Život z více pohledů. Deliver Us je ale opět o krok dál, čelem k jiný kapitole. Je to lekce heavy metalu, postrádající všechny ty těstovitý atributy kapel, který miluju hudebně, ale nikdy neuvěřím textu songu, kterej se mě snaží přesvědčit, že na rohožce za dveřma mýho bytu leží drak, kterýho zabil pan Fló při poslechu Blind Guardian. Možná je to i tím, že Darkest Hour vás po pár švédskejch nájezdech nechaj vydechnout u ambientních minutovek (The Light At the Edge of the World) a dají vám volnou ruku v tom, jak naložit s jejich songama, který přeci jenom zaznamenaly jistou plastickou změnu. Kromě naprosto křiš?álovýho zvuku vám určitě neunikne, že John Henry opravdu zpívá. Je to ten samej John Henry, bez efektů a zkoušení nemožnýho. V kontextu s textama, který mě opět nenechávaj spát, posunul svůj projev víc směrem na východ, kde na něj čekal Kris Norris, jehož sóla jsou za hranicema pozemskýho chápání. Pokud někdo koketoval s myšlenkou, že Kris může být jenom stínem Mikea Amotta, ten se utnul. Kris teď vlastní svůj vlastní styl, kterej piloval jednu dekádu a jeho sóla jsou diamantem, pramenem a dechem života, stejně jako cestou duše, která opustila bolest těla.
I když mi každá deska Darkest Hour svým způsobem vyrazila dech, nikdy jsem nedal dopustit na song The Mark of the Judas z jejich první velký desky. Po pěti letech, kdy ležel v mým neoblomným top tenu, ustupuje na druhou příčku, hned za Fire In the Skies z novinky Deliver Us. Tenhle song je mapa života. Bolest v momentech, kdy dřete hubou o spodní bod sinusovky, stejně jako znovunabraný tempo na trnitý cestě zpět, na vrchol, kterej není znakem vašeho postavení ve společenským žebříčku, jako spíš lajnou vaší důstojnosti.
Victory Records propagovali minulou desku jako pokračovatele Ride the Lightning od Metallicy a Slaughter of the Soul od At the Gates. Je na vás, jestli tomu uvěříte nebo ne. Já si troufám tvrdit, že tahle velkohubá pozice byla naplněná až teď s Deliver Us. S jistotou ale můžu říct, že od chvíle, kdy se ve vašich rukách objeví obal z dílny Johna Baizleyho (Baroness) až po moment, kdy uslyšíte poslední skvostný sólo titulní Deliver Us, vás bude naplňovat pocit euforie a potřeby tvořit lepší zítřek. A pokud má tenhle pocit vydržet jen pár minut, pak tahle deska splnila svůj účel.
www.darkesthour.cc
www.myspace.com/darkesthour
www.victoryrecords.com
Více na old.czechcore.cz
|
