(Victory Records)
A je to tady vážení! Čtvrtá velká deska Darkest Hour je venku (Victory ale arogantně opomíjí první regulerní release „The Mark of the Judas“ na Southern Lord a udává číslo 3 s tvrzením, že se jedná o jejich nejbrutálnější počin. Já bych tvrdil opak, ale o tom později).
I když jsem si naprosto jistej, že časem objevím opravdový kouzlo týhle desky, stejně jako to trvalo trochu dýl u Sadist Nation, teď musím říct, že jsem stejně zklamanej jako z Epizody III. Mý očekávání byly asi trochu předimenzovaný. A to v obou případech.
Pokud jste viděli trailer na stránkách Victory Records, kterej si nezadal s áčkovým hollywoodským bijákem, tak se ve vás zákonitě musely bouřit stejný pocity napětí a očekávání jako ve mně. Darkest Hour jsou pro mě klíčovou kapelou dnešních dní na Victory. Pokud se podíváte na plevel, kterej Tony a spol. vydává (tím myslím nudnej pop rock typu Black Maria anebo pravicově laděný mosh metaly jako např. Sinai Beach), pak jen zůstává rozum stát, kór když znáte názory Johna Henryho.
Přejděme však k muzice, politiku Victory si můžeme tak akorát nabouchat do trenek.
Desku otevírá skladba pod názvem „With A Thousand Words To Say But One“, která je zároveň i hymnou z již zmiňovaného traileru. První, co vás zaručeně praští přes uši je zvuk. Kam se poděl onen švédskej feeling předchozách desek? Kde je Ryanova palba? Povím vám mojí verzi: když po osobních problémech odešel z kapely kytarista Fred Ziomek, naskočil do rozjetýho rychlíku Kris, kterej v podstatě pouze dotvořil skladby k „Hidden Hands of A Sadist Nation“. To, co dokonal Fred Nordstrom ve Fredman studiu bylo už jen dílem osudu. Na aktuální desce dostal Kris víc prostoru a skrze svoje prsty nám naservíroval jeho hudební apetit, kterej začíná u ujetostí typu Freak Kitchen a končí u Opeth. Pokud jste kdy slyšeli Locus Factor, pak asi víte o čem mluvím. Jeho fascinace prací Devina Townsenda (Strapping Young Lad) vedla k jeho účasti v producentském křesle. Problém je v tom, že Devin miluje čistej zvuk, tudíž se od švédskýho death metalu dostáváme ke klasickýmu heavy metalu. A o tom první song na desce je! Precizní heavy metalová porce s heroickou kytarou, povinnou vybrnkávačkou a strojově přesnejma bicíma. Co vás zaručeně nezklame je fakt, že John Henry si pořád jede svojí syrovou cestou, posypanou zeleným listím.
Druhej song nazvanej „Convalescence“ začíná rozvážně pomalu jak smrad valící se z vašich bot, který právě protancovaly noc. To se může zdát jako nuda do momentu, kdy božskej heroizmus rozrazí dusno a vy začínáte mít strach, aby se mládenci nevyčerpali hned na začátku. Krisovo sólo hlásí: žádný hrachy a vy oddechujete až do Slayer ataku pod názvem „This Will Outlive Us“. Nepřeháním. Zní to jakoby DH hráli na tributu pro Slayer a Over Kill (The Years of Decay) zároveň. „Sound the Surrender“ je opět heavy metal jak noha až do… jak to nazvat? Vílí momentka? Viděli jste někdy tančit víly? Já ne, ale tak nějak by mohly znít jejich ladný krůčky, kdyby jim cestu dláždil Kris. Mám takovej dojem, že počáteční zklamání je to tam a já začínám bejt dojatej a fascinovanej zároveň. Následuje instrumentálka „Pathos“. Pouze na španělku, takže asi víte. Přeagresivní „Low“ je hodně nasranej a naléhavej panáček, kterej chce za každou cenu něco říct, ale i když máte po ruce texty, dovíte se tak nějak nic anebo všechno? Miluju tě Johne za to, že nejsi lopata a nutíš nás nebejt lopatama. „Ethos“ je další pomalou instrumentálkou, tentokrát ale naplno se všema nástrojema a jak jinak nezbytným žokejem a sólem. „District Divided“ je pravděpodobně skladbou, kterou bych na tomhle albu asi čekal nejmíň. Tak nějak narušuje celou koncepci alba. Trochu mi připomíná „Sworn Allegiance“ od Unleashed z minulýho roku. Takže jestli chcete kompletní vejplach až budete dělat doma v obýváku kliky, pak sáhněte spíš po tomhle originálu ze Švédska. „These Fevered Times“ je jednoznačně největší hit na Undoing Ruin. Překotnej závod prstů po pražci, decentní sólo… paráda, kdyby takhle hráli Arch Enemy, nevypadali by jako kýč. „Paradise“ je chytrým vydechnutím po brilantní jízdě a dává vzpomenout na starý DH, hlavně „Veritas, Aequitas“ až do momentu, kdy snění rozseká black metal kožlej a paní Smrt v sí?ovanejch silonkách a latexovejch kozačkách začne vládnout nad krajem. Závěrečná „Tranquil“ je více jak dokonalým završením tohoto alba, které zdobí zatím nejlepší obal v historii DH. I přes mojí nevoli přenést se přes zvuk a trochu jinou náladu desky, zůstávají Darkest Hour mojí nejlepší kapelou v metal hard core scéně a to je stejně jistý jako fakt, že jejich živá vystoupení převyšují studiové hrátky o 200%. Tento rok nás Mike, John, Ryan, Paul a Kris minou, ale skalní fanoušci můžou vyrazit do Berlína, Lichtensteinu (u Chemnitzu), Vídně nebo Budapešti.
Více na old.czechcore.cz
|
