(by DEaFEKT)
… musí člověk v rámci kulturního obohacení překročit horizonty svého regionu. V našem případě vydat se do Prahy do „věhlasného klubu zero zero seven“.
Dějství první: SPES EREPTA, GUIDED CRADLE, VICTIMS, Praha – 007, 3. 4. 2005
Hned prvním příjemným překvapením bylo nevídaně velké množství tváří z Ostravy, Brna a jeho okolí. Člověk tu jaksi, v cizím městě, cítil „domácí půdu“ pod nohama. Na žádné velké vykecávání však není čas. Hned kolem osmé to rozbalují SPES EREPTA. Kapela v níž ve svých rukou hřímá mikrofon Milan z Balaclavy. Produkují rychlejší přímočarý crustem načichlý hardcore bez nějakých vyhrávek a kudrlinek. No, můj šálek kávy to úplně není, takže se zdržím komentářů k hudební stránce. Snad jen tolik, že klukům do docela odsýpalo, ale bohužel zvuk v němž se kytara trošku ztrácela jim ubíral na síle. Naopak co si zmínku zaslouží jsou Milanovi krátké proslovy mezi písničkami. Vyjádření pocitů (zvláště Milanovou nedogmatickou formou) ze světa, který nás bezprostředně obklopuje prostě k hardcoru patří, i přes některé nelibé reakce, které jsem zaslechl. Díkec za píseň věnovanou „nám co se bojí“.
U druhé kapely ovšem není na proslovy moc místa. GUIDED CRADLE roztočí na místní poměry hodně nadstandardní disbeatový kolotoč. Hlubokou stěnu kytarovejch rifů sem tam roztříští nějaký to sólo, sem tam se rozkvílí krk kytary těsně nad tělem, občas přijde pomalejší pasáž … nádech … a jedem dál. Přidej akorát hrubej zpěv a celkem kvalitní sound, zavři oči a můžeš si říct, sakra co si ti Švédi sebou přitáhly za kapelu! Možná sem nekritický až moc, ale co naplat je to „můj štýl“. Opravdu ke kapelám typu Victims, Disfear, M:pati apod. lze asi v tuzemsku těžko společně s Mass genocide process hledat lepší spoluvystupující smečku.
Takže to co sem napsal o GC vynásob na druhou, připočti čistější a hutnější zvuk a máš před sebou VICTIMS. Na jejich vystoupení sem se fakt těšil, protože se od splitu s From ashes to rise kurevsky zlepšili. Vystoupení otvírá „punková hitůvka“ “This is the end“ z posledního alba. Většinu produkce naštěstí tvoří skladby ze zmíněné desky „In blood“. Takže je postaráno o solidní jízdu, kterou korunuje kytarista svýma psychoidníma grimasama. Švédi to naštěstí nijak neprotahují, možná i proto, že se blíží konec turné a zpěvákovi hlasivky chvílemi nestíhají (kytarista naštěstí pomáhá svým „štěkotem“ seč mu síly stačí). Ona by to, ač mám tenhle typ muziky opravdu rád, byla asi po delší době trošku nuda. Takže přichází zasloužený aplaus, přídavek a je vymalováno.
V závěru trochu nečekaně vyfasujeme jídlo, jehož se pro kapely navařilo více něž bylo třeba (big thanx brrathas) a vyrážíme se řádně vyspat. Další den nás totiž čeká přesun do Vídně. Na 4. dubna máme už přes měsíc zabookovanou dovolenou, protože na toto datum jsou tam ohlášeni švédští apokalyptici GREAT DECEIVER.
Dějství druhé: GREAT DECEIVER, Vídeň - Arena, 4. 4. 2005
Po menších komplikacích při přesunu naše nohy opouští vídeňské nádraží Südbanhof směrem ke kulturnímu centru Arena. Arena je opravdu příjemný místo – shluk dvou klubů a jednoho menšího baru v prostorách bývalých jatek. Představ si starší průmyslový komplex neomítnutých budov z červených cihel, pokryj jej grafiti a zaplň nejrůznějšími alternativci od polskejch black metalistů až po östereich rasty a dostaneš celkem věrný obrázek Areny. Po vizuální stránce podobně vypadala brněnská Vaňkovka než ji „businesmeni srovnali se zemí“.
Při vstupu do klubu nás čekala u nás na hc koncertech neobvyklá prohlídka. Problém je s pivem v batozích. Jak se po chvíli ukazuje lidem na vstupu jde jen o sklo. Dokonce nám nabízí kelímky, a? si pivo přelijeme a batohy ochotně nechávají u kasy. V předsálí už stojí sympa?ák Tompa u distra Great Deceiver a my tušíme, že cíl naší cesty bude stát za to. A taky že jo.
Po první kapele, kterou jsem ani nezaregistroval to kolem desáté vybalují chlapci z Göteborgu. Krátká zvukovka a jdeme na to! Zvuk klubu prořízne pro GD typický temně echovaný rif, který po chvíli protne Tompův vokál a už není cesty zpět. Celé vystoupení se skládá z obou alb a mini CD, které GD vydali. Pomalejší temné pasáže se střídají s pravou hardcorovou smrští zvláště při skladbách z prvního mini CD. To celé je zabalené do bez nadsázky masakrálního zvuku. Kdo hudbu GD zná, ví, že se jen těžko popisuje. Naživo to má navíc celé takový ten těžko hmatatelný element, co vás přinutí stát s otevřenou pusou a nechá bezvládně kývat hlavou. Po té co spustí rify z úvodní skladby z alba „Venom well designed“, které na povel vokálu vylítnou v tříštivou explozi, vím jen jedno: Hell is now and here! Pokud by byl někdo puntičkář, mohl by namítat, že Tompův zpěv v melodických pasážích byl trošičku „utopený“, ale jeho nástupy do ostřejších pasáží by nezastavil ani mikrofon odpojený od repráků.
Náhle je konec … ticho, že ani neslyšíte lidi vedle vás … skoro neslyšíte … ticho…
Nakonec zbývá jen přečkat noc do prvního ranního vlaku. Naštěstí v přilehlém baru je otevřeno do rána a přesouvají se tam i GD, kterým koncert na další den v Chorvatsku odpadl kvůli úmrtí papeže. Jelikož je Mika (spolucestující) talentovaný v navazování bezprostředních kontaktů celá noc se nese v duchu přátelské konverzace nejen s GD. A co čert nechtěl, místní barman strávil několik měsíců v památném brněnském klubu Šedá litina, takže když zjistí odkud jsme, je o zábavu postaráno, na stůl dopadají „schnapsy“ na účet podniku, sem tam se mihne joint a my nad ránem po bitvě se Švédy u stolního fotbálku opouštíme Arenu. Hoďka spánku na nádraží, hoďka ve vlaku a hurá vstříc všedním povinnostem. Naštěstí nás vzpomínka na tenhle double trip bude ještě nějaký ten pátek hřát. Yeah!
Více na old.czechcore.cz
|
