Přišel jsem domů a měl všeho akorát tak plný zuby. Ne, že bych byl úplně nasranej, spíš vyčerpanej a to hlavně sám sebou. Už po cestě v tramvaji jsem přemýšlel, jakou si pustím muziku a že to asi budu muset trochu vyvážit. Tok myšlenek jsem k muzice směřoval naprosto záměrně, byla to nejspolehlivější cesta, jak nemyslet na cokoliv jinýho. Pořád ještě dost v tenzi tedy doma lovím v regálu se singlama (potřebuju spíš krátkou a intenzivní dávku) až mi do ruky padli Dropend a jejich na vinylu převydané demo. Mára Rybenský měl obavu, jestli to na mě nebude už moc velkej noise chaos a teď byla ta nejvhodnější chvíle to otestovat.
Nutno říci, že ta obava nebyla úplně neoprávněná. Dropend na to jdou rozhodně z té méně stravitelné strany a pro spoustu lidí, co budou tuhle recenzi číst a následně seberou odvahu si je pustit, budou moc velkej noise chaos rozhodně. Já jsem ale od japonské kapely na Gasmask nic moc sofistikovaného nečekal, takže jsem byl hned na startu trochu ve výhodě. I přesto mě však tenhle singl trochu zaskočil, protože hned od prvních vteřin je to fakt peklo na zemi. Je docela zajímavý sledovat, jak se tenhkle styl v podstatě vůbec nikam neposunul a když se ho v japonsku rozhodne někdo hrát, je téměř nemožný poznat jestli je to kapela z 80. let nebo z roku 2012. V mnoha případech jsou to pak členové kapel z 80. let, co hrajou pořád to samé i v roce 2012, což mnozí budou považovat za smutné, já to naopak zrovna tady totálně oceňuju. Takže i Dropend jedou v kolejích noise punk velmistrů Kuro, Confuse nebo Gai a ani se nesnaží aby to bylo jakkoliv jinak. Jejich pojetí je tedy přeci jen sevřenější a snad by se dalo říct i disciplinovanější, čímž se trochu přibližují anglickým kapelám jako Extreme Noise Terror nebo dokonce Heresy. Dalšími jmény k přirovnání tak můžou jednoznačně být D-Clone nebo Abraham Cross a pak také Kriegshög, i když zas taková palba to není. Jestliže ovšem otočíte hlasitost hodně doprava tak jako já, máte pocit, že pukne svět. Netvrdím, že můžu tohle hlukové harakiri páchat často, ale zrovna v tuhle chvíli mi to sedlo dokonale, neboť se dostavil blažený očišťující účinek, který prostě vymetl z mozku pomocí pár primitivních riffů veškeré zatěžující elementy, které se v něm nacházely. Jedna z věcí, které vždycky propadnu a která mě na tomhle stylu tak baví, jsou jednoznačně ty ultrajednodužše zahrané bící. Někdy máte pocit, že rytmus jakoby nestíhá kytarám a snaží se je dohnat. Je to vlastně ještě taková trochu osekanější forma d -beatu a zní to na první poslech asi dost divně, ale dopad je ničivej, protože je to nezastavitelný. Občas tam spadne nějakej ten kulometnej přechod a pak zase zpátky do ubíjejícího tempa. Kytary jsou samozřejmě vybuzený na maximum a úplně nejlepší je, když se ten zvuk náletu bombardérů spojí s nějakým ostře řezaným riffem, který se najednou vyřítí z té občas těžko čitelné masy hluku a sekne vás do ksichtu. Basa je tady použítá jako čistě destruktivní prvek a o zpěvu to platí dvojnásob. Šílený, typicky nafrázovaný vokál, který vás může stejně tak srát jako ho můžete milovat. Zvuk je trochu víc lo-fi, než třeba právě u zmíněných Kriegshög, ale rozhodně to neberu jako mínus, protože to Dropend dodává na autenticitě a jen to podtrhává výsledný efekt absolutní punkové destrukce. Přesně takové, jakou jsem potřeboval, aby mi došlo, že i tři zprasené akordy vám můžou zlepšit zkurvenej den, když se jim dá věřit.
|
