(Temporary Residence)
Hlavní důvod proč píšu tuhle recenzi je ten, že mám pocit, že tahle deska tak trochu zapadla v tom šílenství, jež doprovázelo konec minulého roku a zůstala malinko nedoceněna. A byla obrovská škoda, kdyby to tak mělo zůstat, takže se to pokusím alespoň trochu napravit, nebo? v novém albu od Envy (jejich první na respektované značce Temoprary Residence, kde vychází např. Mono) se skrývá tolik krásy a bolesti, že má sílu pohnout čímkoliv. Kamenem, stejně jakou lidskou duší. Už první pohled na obal ve vás vyvolá zvláštní směs pocitů a věřte mi, že je to skutečně jen začátek a poslech samotné desky vše mnohokrát znásobí. Pomalé a náladové nástupy skladeb, kde se v dokonale odměřených dávkách vrství emoce jež jsou vyvolávány s jemnou pečlivostí a jasnou koncepcí a jako by vás omotávaly pavučinou z tenkých stříbrných vláken. Vy to vše pozorujete a uvědomujete si to, ale jste tak unešeni jejich krásou, že ještě sami nastavíte ruku. A přesně v té chvíli ten jemný kov zastudí jako led a naprosto vás paralyzuje, zamotá se vám hlava a nevíte, co s vámi děje. Pak se vše znovu opakuje, jen ty krásné pavučiny jsou jinak barevné a trvá mnohem déle, než s vámi provedou něco podobného co poprvé. Jen to tentokrát bude pálit. Snažíte se na to být připraveni, ale nemáte šanci, cestu z tohohle labyrintu najdete až odezní poslední tón alba. Cesta Envy, jež započala před více než 15 lety touhou vykřičet do světa frustraci, kterou zažívala parta japonských výrostků pomocí nekompromisního a nekontrolovatelného hluku, dospěla z touto deskou téměř k dokonalosti. A naprosto úžasné na ní je hlavně to, že pořád dokáže vypovídat o stejných emocích a navíc s mnohem větší silou. Jen z mladých kluků jsou muži, kteří stojí na křižovatce, rozhodují se a bilancují. Ale veškerou svou nejistotu, touhu a zkušenost nám předávají dál přes své nástroje, tak jak to umí nejlépe. Já osobně jsem se k nim dostal někde uprostřed jejich cesty, tedy přes album All the Footprints....., které je zastihlo na vrcholu jejich výbušnosti, ale už s nezaměnitelným náznakem pozdějšího koncepčního pojetí a relativní sofistikovanosti. Inteligentní agresivita Portraits of Past, Sawhorse nebo i Downcast se tříštila s melodičtější a o to naléhavější polohu, se kterou pracovali např. Policy of 3 nebo Current, ovšem v podání Envy mělo vše svou zvláštní náladu jež v sobě už tenkrát spojila ledový chlad a spalující žár v jedno. Pak přišlo další album, které se jmenuje Dead Sinking Story a na němž poprvé dostala tahle jejich druhá poloha větší prostor než ta první a tím mě lehce zamotalo hlavu. Musel jsem si zvykat a mnohem víc poslouchat, ale to oni přesně chtěli. Věděli kam kráčí. A Insomniac Doze je naprosto přirozeným pokračováním jejich cesty. Klidnější, dlouhé a perfektně strukturované pasáže, jež jsou v některých momentech velice blízko Mono (ano, skutečně velice blízko) nebo Isis (na jejich poslední desce), plně určují náladu celé desky a když jsou pak v několika momentech nemilosrdně rozdrceny výbuchem agrese, tak vás prostě rozpráší na kousky. Mimo jiné i mohutnou silou dokonalého prostorového zvuku, který v těchto momentech působí jako ta nejlepší rozbuška. Jsou to prostě pořád Envy, tyhle momenty jsou toho důkazem, stejně jako ta všudypřítomná ledově spalující nálada o které už byla řeč. Tahle deska má sílu spojit ty, kteří mají rádi jejich starší, tvrdší a přímočařejší desky i ty, kteří se radši nechají omotávat pavučinami a poslouchají spíš Mono, Red Sparowes, Pelican, GSYBE (nebo věci z Constellation oběcně) nebo poslední Neurosis.Tahle deska vás naučí milovat obě jejich polohy. Naučí vás poslouchat a rozumět. Naučí vás milovat Envy.
Envy>
Temporary Residence
Více na old.czechcore.cz
|
