Přestože jsem přemýšlel dlouho a intenzivně, nenapadla mě jiná kapela, ke které bych měl takový vztah jako k Envy. Mají v mém srdci velmi výsadní místo a dovolím si tvrdit, že to tak zůstane už navždycky. Jakýkoliv jejich krok byl vždy krokem vpřed bez toho, aby zradili ty předešlé a to mají za sebou kurva dlouhou cestu. Od split singlu s Endeavor až po současnou desku "Recitation" je to více než 15 let a na první dojem se může zdát, že Envy jsou jinou kapelou než bývali. Když se ale budete dívat a poslouchat pozorně, zjistíte, že to je jeden příběh.
Ten split s Endeavor pořád mám. Má trochu šílenej malovanej obal s démonama a koupil jsem si ho samozřejmě kvůli Endeavor. I proto si pamatuju, že mě Envy sestřelili už tenkrát a to hlavně proto, že jsem od nich nic nečekal. V drážkách byl ukrutej výbušnej a tvrdej nářez ovšem už v té době se zvláštní emotivní intenzitou, kterou pak Envy rozvinuli na dalších deskách. Přelomová byla určitě "All the Footprints......", kde se jim podařilo udělat krok k směrem k současné podobě a zároveň si po celou dobu udržet hard core brutalitu a přímočarost. Důležité ale je, že už od té první nahrávky si vyšlapávali svou vlastní cestu, už od začátku to bylo osobitá a originální kapela, která se nebála přemýšlet jinak, ale zároveň se nikdy nepřastala považovat za součást hc/punk scény. A oba tyhle přístupy jsou jasně zřetelné i na "Recitation". Už na začátku desky, kdy do ticha dopadnou první spíše naznačené tóny dokážou Envy vytvořit pole statické energie, jež je tvořeno stejnou měrou jejich silou a vašim očekáváním. Už v tuhle chvíli to funguje a to se zatím vlastně vůbec nic neděje. Ale vaše mrazení v zádech je naprosto jasnou indikací toho, co bude následovat. Hudba ve vteřině exploduje do drásající kraválové pasáže, která i po těch letech ze všeho nejvíc připomíná obrovský příboj tříštící se o útesy. V těchto momentech Envy přiznávají svoje kořeny, tím, že se nebojí hrát nahlas a opřít se do toho se vší brutalitou a intenzitou, včetně zcela nekompromisního vokálu. Prostě serou na postrockový hipstery, studentíky, holky z kanclů nebo fanoušky Radiohead a řežou do toho, co to jde. A že to není jen na efekt prostě poznáte podle toho, že to s váma fyzicky doslova mlátí ze strany na stranu. Nicméně i v těchto pasážích dokáží kytaristé občas vykouzlit lehounké náznaky melodie jako např. v páté skladbě "Light and Solitude", jejíž finále je opravdu nádherné. A hned do následující "Dreams Coming to an End" vpadnou úplně bez předehry a s kanonádou bicích v zádech, což vnímamám oproti minulým deskám jako jistý návrat zpátky k větší konzistenci. Velmi zajímavé jsou i recitace a mluvení místo klasického zpěvu, pasáže jasně odkazující k názvu desky a většinou přecházející do dlouhých a a gradovaných melodických ploch, kde se naplno projeví obrovská hráčská dovednost a cit pro geniální melodie a nepatetickou poetiku. Okamžitě se vám vrátí mrazení v zátylku a čekáte, co se bude dít dál. Podobného efektu dokáží docílit jen kapely, které jsou 100% upřímné v tom, co a jakým způsobem dělají, je to něco, co se nedá naučit, musíte to prostě mít v sobě. Envy to v sobě mají už 18 let a v sobotu 15.10. vám to přijedou předvést konečně i na živo do klubu. A je jasné, že to bude podobně jako na May Day nahlas a totálně na krev. Protože stejně jako u jakékoliv jejich desky (a u "Recitation" to platí dvojnásob), teprve, když to bude nahlas, bude to všechno dávat smysl.
http://www.myspace.com/officialenvy
|
