LP (Phobia Records)

Deska Avgrundens Brant je sice staršího data, jelikož se ,jí dostalo více repressů a já mám zřejmě ten třetí, předpokládám, že se stále oplatí ztratit několik slov.
Sbližování s nahrávkou Exploatör bylo přesně v tom momentě kdy jsem propadl kouzlu Discharge a Totalitär, což by se dalo odbýt slovem "dávno" a vydedukovat, že hudba kapely je přesně někde mezi těmi dvěma názvy. :)
Někdo by mohl namítnout, proč tedy pokračovat v psaní? Druhý naopak napínavě vyčkává, co se bude psát?
Tvůrci Exploatör se s tím vůbec nemažou, spolehlivě inspirují sami sebe sami sebou a všudypřítomný Discharge patos doslova a do písmene dotváří nadměrně výbušný koktejl burácejícího a surového d-beat hardcore. Jednoduché riffy a minimalistická sóla jsou jen část úspechu, bez Poffeho suverénního křiku krátkých textů a zejména udávajícího tempa z paliček Jallo Lehta by tahle jízda bezesporu ztratila jak na intenzitě, tak zejména na projevu, jaký mají.
Je jednoduché napsat, "v kapele jsou veteráni švédského hardcore" jako že jsou, podstatné je, co předvedou a z mého nadmíru zaujatého pohledu jde o zatraceně dobrý výkon. Takže pokud zrovna nechcete utrácet nekřesťanské peníze za všechny ty Totalitär, No Security, Discharge původní vydání, navštivte Phobia Records a kupte si tuhle desku, je to výborný základ.
Muzika jede od první skladby na plný plyn a pokud už dopředu máte našprtanou encyklopedii švédskýho käng hardcore, můžete v zápětí tipovat, jaký riff je podobný té které skladbě punkové hudební historie. :)
Tenhle styl prostě můžete hrát dobře nebo špatně a není čas na nějaké polovičatosti. Už první Kapital Flödar song vám to vysvětlí naprosto jednoznačně, surovost sama, máte pocit, že.... ale sakra je mi to jedno , hltám riffy, nasávám atmosféru, tempo tak intenzivní, že pokud se příliš zamyslíte proberete se až u pátého válu, tak jak se to stalo mě... pak vám samozřejmě uteče nástup válu Lönger Växer a ten je zatraceně drsnej ( takže to nedělejte). Musel jsem si ho pustit hned 3x za sebou abych se nabažil, naštěstí riff se vrátí hned několikrát, když pak na vás vystřelí vysoké tóny krátkého D-sóla, dostavuje se euforie. Ještě ráno jsem měl špatnou náladu, jenže tohle opravdu neuhýbá a ty bubny vše derou vpřed, krev vaří a nálada v přílivu endorfinu dělá divy. Skvělej nářez. Kdo by si kdy pomyslel, co se strhne za vlnu z toho, že jeden kluk v '77 roce dvacátého století neuměl bubnovat. Nádherný. Ve stejném režimu jede zbytek desky a zvolnění přichází jen občas a jen proto aby vaše pozornost vzplála o to víc. Běžných 16 minut, které vám, když máte čekat na zpožděný autobus, připadají jako věky, při poslechu Avgrundens Brant naopak vnímáte jen jako lusknutí prsty.

Phobia Records

Bandcamp