(Exile on Mainstream)

Když kapela vydá novou desku je to vždycky problém. Musíte ji pořád konfrontovat se starším materiálem, který už znáte z paměti a zbožňujete ho. Songy z nový desky mají velký handicap, protože je ještě neznáte notu od noty a nic jste s nimi neprožili, takže sentiment hraje pro starý pecky. U nový desky Enablers vás nejvíc zaskočí všechny ty změny. Doug Scharin (ex-Codeine, June of ´44 aj.) usedl za bicí a jeho hra je docela odlišná od Yuma Joe Byrnese, ale v podstatě je o dost konvenčnější. Problém je, že Enablers se hned na začátku vytasí s řadou „novot“, kterýma by nás chtěla ošálit každá kapela, které dochází dech. V úvodní „Patton“ je Simonelliho hlas podivně zkreslen, následuje „Cliff“, kde jsou slyšet dokonce (asi) bonga (!!!). To už si říkáte, že to nedoposloucháte ani do půlky. Pak vás, ale zklidní „Career Minded Individual“ a už se pohybujeme ve starých kolejích. Další překvápko – instrumentálka „Hard Love Seat“ – je už z kategorie těch příjemných. Stejně jako ženský vokál v „Rue Girardon“. Celkově deska balancuje na hraně mezi nemilosrdnými opusy („Career Minded Individual“ a „Rue Girardon“) a uvolněnou náladovou recitací, kde nástroje jen tak ševelí („Morandi Natura Morte #86“ a „A Poem for Heroes“). Zapomenout ale můžete na nářezy z „Tundry“, kde Simonelli dokonce zpíval („Kosovo“, „Tundra“, „The Achievement“)

Myslím, že na 4. dlouhohrající desku je to solidní výkon. Možná se zdá deska slabší sama o sobě jako „Amore del Tropico“ od The Black Heart Procession, nebo „The Soft Parade“ od The Doors, ale celkově v diskografii kapely „dává smysl“ a je příjemným ozvláštněním.

Enablers zahrají 22.9.2011 v A Studiu Rubín. Přijďte se podívat.