Ty krávo, tak tohle jsem nečekal. V záplavě desek z poslední doby zůstal tenhle singl zapadlej až na dně haldy, ale ke slovu se dostal přesně v tu pravou chvíli (deštivé nedělní odpoledne) a hlavně mě okamžitě sejmul. Obal jsem sice odzíval jako ne úplně nápaditej, nicméně všechno do sebe mělo teprve zapadnout a taky se to hned záhy stalo. Středová kolečka opět strohá, jen A a B, grafika na první pohled to samé. Jehla dosedla do drážky, já se podíval na olověná oblaka a chcavec za oknem a přesně v tu chvíli nabral úvodní nájezd plnou sílu. Mělo to efekt startujícího letadla, taky si v určitou chvíli říkáte, že už to mají motory celkem tah a najednou vás to zamačkne do sedačky. A začne to burácet a vše se trochu klepe. Tady to je úplně stejný a hlavně když uděláte s volume to samé, co jsem udělal já (hned jsem to musel teda malinko ztlumit, abych sousedovi toho Davida Bowieho nenasamploval moc, neměl by totiž nejmenší šanci), pak vám dojde v podstatě okamžitě, že tohle rozhodně není žádnej další rozpačitej pokus o crust. Měl jsem podvědomě tendenci považovat FOE pořád tak trochu za kapelu v záběhu, navíc jsem si Mirka Vokála pamatoval spíš jako stydlivějšího kluka (když tedy nanašeptává démon alkohol, hehe) a tak to poslední, co jsem čekal byl takhle suveréní výkon. Kluci nahráli desku, u které víte už po těch pár vteřinách, že bude dobrá, něco se před ní žene a když to pak Rich rozklepe jak nedělní řízky a přidá se přesně seřízená kytarová palba, je to na probourání zdi k sousedovi. Hodně se mi líbí, že riffy jsou čitelný a nesplívají v jeden hlukovej chaos, ale na druhou stranu mě odrovnává jejich brutalita a zloba. Občas mají lehoulince skoro až industriální nebo black metalovej nádech, který je možná spíš tušenej, ale je to fakt smrt. Svůj podíl na tom má dozajista i solidní dávka primitivity a hrubosti, jakožto atributy, kterou jsou v tomto stylu zcela namístě a také téměř vždy ku prospěchu věci. Další devizou je pak zvuk basy, která to prostě bourá jak buldozer a nakopává to neskutečně dopředu. A hlavně ji na nahrávce nemusíte hledat, protože vám rezonuje v uších od začátku do konce. No a nakonec Mirkův vokál (hehe) – naprosto parádně nafrázovanej, s dostečnou dávkou útočnosti a razance a bez zbytečných pokusů pouštět se do nějakých experimentů. A další věc, která mě zaujala je, že v anglických textech není téměř žádný akcent, který by tahal za uši. Prostě velmi solidní práce, která má hodně blízsko k mistrům jako Totalitär nebo Avskum. To samé vlastně platí i o muzice celkově, je z ní cítit především evropská hrubozrná crustová škola, zejména pak právě Švédsko a taky Anglie a kapely jako Extinction of Mankind. Prostě žádný „studenten crust“ (termín, který vymyslel Iffi), ale nevybíravá palba od začátku do konce, neúnavně tepající a pulzující. Texty by – abych parafrázoval Felixe Havoca – asi nevyhráli žádnou literární soutěž, ale přes jejich minimalismus z nich cítím upřímnost a reálnou spojitost z každodenní životní situací. Jen ten poslední mi úplně nesedí a u tématu internetového kamarádství mě napadlo, kolik lidí z kapely asi tak jede ve Facebooku, hehe. Nicméně tohle je spíš opravdu takové pošťuchování, které nic nemění na tom, že debutní singl Fear of Extinction se prostě povedl a i ten obal nakonec perfektně zapadl do obrazu minimalistické, leč velmi účinné detonace. Její ozvěnu budu mít v hlavě ještě hodně dlouho a to i díky povedenému zvuku. Kurva respekt.

www.fearofextinction.blogspot.com