(Sideonedummy Records)
Tohle je trochu zvláštní story. Nemám moc rád housle, dudy, harmoniky a ostatní podobné nástroje v punkové muzice, nikdy jsem neměl extra v oblibě Dropkick Murphys nebo The Real McKenzies a celej tenhle "falešnej irskej punk" u mě vyvolával spíš úsměv. Před pár lety mi ale osud přihrál do cesty Flogging Molly, konkrétně jejich desku Drunken Lullabies, která mě knockoutovala jednou ranou. Poslouchal jsem ji pořád dokola, pomáhala mi zásadním způsobem překlenout složité životní období a svým způsobem mi pomohla dostat se ze sraček. Čekal jsem to od jakékoliv jiné kapely, ale ne od téhle. Od té doby na ni nedám dopustit.
To, co byla v mých očích obrovská deviza Drunken Lullabies, byl zvuk od Albiniho. Nevím, kterého magora tenkrát napadlo nechat tohohle psychouše nahrávat desku irského punku, nicméně to byl geniální tah. Znělo to jako Pogues na speedu s vichřicí v zádech. Od prvního úderu do kopáku jste měli pocit, že jste v obýváku 4x4 metry a kapela to do vás pere co to jde. Ano, je to typický Albiniho rukopis, ale tady byl použit v jiných souvislostech. Přesto to dohromady fungovalo dokonale. Ptáte se s čím dohromady? S perfektně napsanými songy, které mají neuvěřitelnou dynamiku a vnitřní strukturu silnou jako skála. Ve skladbách Flogging Molly není žádná vata, přestože k ní použití tolika nástrojů přímo vybízí. U nich ale nikdy nic nehraje jen tak, vše má svůj vnitřní řád a každá vteřina má v sobě napětí, které udržuje vaši pozornost. Tohle tam bylo na Drunken Lullabies a je to tam pořád, přestože zvuk už není takový rachot a i celkové tempo je trochu volnější. To už ostatně bylo naznačeno na předchozí Within a Mile of Home a přesně proto jsem použil jako výchozí srovnávací bod Drunken Lullabies, v něčem je to přeci jen dost odlišná deska. Na Float pracuje kapela s tradičnějším zvukem a dokonale začala tahle deska fungovat až ve chvíli, kdy jsem tam přestal hledat ten Albiniho rukopis a soustředil se na skladby samotné. Začalo tím odkrývání a hledání, u kterého jsem už od začátku tušil, že na jeho konci bude zase láska jako řemen. A taky se stalo. Ať už jsou to jasné hity, u kterých si budete zpívat s kapelou, jako např. otvírák Reguiem for a Dying Song nebo hned dvojka (No More) Paddys Lament, nebo víc procítěné skladby (Float, Us or Lesser Gods, Man with No Country), vždycky tam bude ta elektrizující atmosféra, tak typická pro jejich projev a taky absence toho buranského rozměru, který je s tímhle stylem velmi často identifikován. Zvláštní mix smutku, porozumění, touhy to nikdy nevzdat a v neposlední řadě nostalgie, tohle vše je i v textech, podáno bez patosu a velmi přesvědčivě. Navíc vše samozřejmě dokonale zaranžované a zazpívané. Jo, ten hlas, to je další věc, která mě nepřestává fascinovat. Dave King, chlapík před padesátkou vás má svým projevem zcela v hrsti a táhne tenhle ansábl (na tahací harmoniku tu mimochodem hraje Matt Hensley, jeden z nejlepších amerických skaterů) silou vichru na irském útesu.
Na první poslech se mi tahle deska nezdála tak silná jako Drunken Lullabies. Ale je prostě jen trochu jiná, Flogging Molly, chtěli dojít zase trochu dál. I já jsem za těch pár let jinde a když ji posloucham teď, vím, že je skvělá a že to všechno vlastně dává smysl. Docela příjemné zjištění.
"Sick and tired of what to say, no one listens anyway. Sing, thats all you can"
p.s.
Flogging Molly budou hrát 2.července v Praze (původní datum 16.5. bylo zrušeno). Myslím, že to bude jízda.
myspace
Sideonedummy
Více na old.czechcore.cz
|
