Milej Blakeu Schwarzenbachu,

(panebože, takhle napsaný to vypadá strašně, máš šílený jméno na skloňování), tady Aran z Prahy. Spolu s dvěma kámošema, Pedrem a Machym, děláme 11. května koncert tvý nový kapely Forgetters na 007. Tohle ti píšu, protože vím, že si to nikdy nepřečteš, takže nemusím bejt vůbec nervózní. Cha! Tvoje muzika mě provází bezmála celejch těch dvacet let, co jsi na scéně. Jasně, mohl bych ti to říct na Sedmičce, ale tohle se blbě říká a já na to moc nejsem. Já bych se cejtil trochu trapně, ty by ses cejtil trochu trapně. Takže ti řeknu asi něco jako: „Hi, my name is Adam, I am one of the promoters. The beer is in the fridge, when you will need anything else, just let me know.“

Ale je toho víc, co bych ti chtěl říct.

Měl jsem moc rád už Jawbreaker, v kterejch jsi hrál na kytaru a zpíval v první polovině 90. let. Jenže jsem si říkal, že nemůžu milovat najednou Jawbreaker a Jawbox, a tak jsem si vybral Jawbox. Je to stupidní, jasně. Jawbox jsem miloval, Jawbreaker jsem měl „jen“ moc rád – hlavně poslední desku „Dear You“. No ale pak jsi založil Jets To Brazil a já jsem úplně podlehl. Pamatuju si, že k JTB mě přivedla Ivanova recenze v prvním nebo druhým čísle Reskatoru (Chápete to dneska? Ivan Mládek aka Ivan Hrozný, fousatej válečník, psal recenzi na Jets To Brazil, emo kapelu s klavírem! Takový to byly časy, hehe…). Ten oranžovo-žlutej debut („Orange Rhyming Dictionary“, Jade Tree 1998) jsem si okamžitě koupil a z vinylu stočil i na kazetu, abych to mohl poslouchat v autě.

VŮBEC jsem neměl ponětí, o čem to kurva zpíváš (ty texty byly hádanky), ale v tvým hlase bylo už od dob Jawbreaker něco, co ve mně vzbuzovalo pocit, že ty písničky jsou jenom pro mě. Máš ty vole hrozně „přátelskej“ hlas. Druhou desku „Four Cornered Night“ jste vydali v roce 2000, zrovna když jsme se s mojí ženou nastěhovali do 1 + 1 bytu na Žižkov. Hrálo nám to tam snad pořád… Když si zpětně vybavím tohle skvělý období, automaticky si vybavím tuhle desku a skladby jako „In The Summer´s When You Really Know“ a hlavně „Little Light“. Podle části textu v „Little Light“ jsem dokonce pojmenoval jednu z písniček Aran Epochal (to je takovej divnej folk s basou): „SOS JTB“.

Poslední deska JTB „Perfecting Loneliness“ vyšla v roce 2002 a spolu s „Four Cornered Night“ jsou to pro mě dokonalý popový desky. Už jsem rozuměl tomu, o čem zpíváš – zjednodušil jsi muziku i texty. No a ve skladbě „Cat Heaven“ se ti povedlo to, co se do tý doby povedlo jen Lennonovi. V čase 2.25 tam geniálně změníte melodii a ty zazpíváš „I can´t wake up from this“, což mě pokaždý bez zjevnýho důvodu dojme k slzám. Je to tam na pět vteřin a už se k tomu nikde v celý písničce nevrátíte. Podobně to mám už jen ve třetí sloce „Woman“ od Lennona, kdy celá skladba změní tóninu nebo co (nejsem dobrej hudebník takže to neumím nazvat správně).

Po týhle desce ses mi nějak ztratil. Pár měsíců jsi hrál v kapele Thorns Of Life, ale nic jste nevydali. Až v roce 2009 jsi založil Forgetters. Dozvěděl jsem se o vás nějakou náhodou. Nikam se necpete, máte jen blog a vlastní label, kterej jste nazvali Too Small To Fail – je těžký tohle nemilovat. Jako debut jste vydali dvojsingl se čtyřma parádníma věcma, který poslouchám furt dokola (slavně jsme si to s Pedrem objednali z Ameriky, a pak jsme zjistili, že to má Day After v distru… Typický blbci. Sorry Míro. Víš, že ty prachy v Rekomandu stejně utratíme za něco jinýho). A já jsem zase úplně zaseknutej na tvejch skladbách. Forgetters jsou o dost syrovější než JTB: je to mnohem jednodušší a vlastně se mi líbí, jak jste oproti JTB neohoblovaný. Prostě klasický trio se skvělejma písničkama. A „Too Small To Fail“ je tvůj další majstrštyk: ve sloce jen dva akordy na basu a je tam kurva VŠECHNO.

Je rok 2011 a tahle muzika působí dneska tak „zaprášeně“… Ale baví mě ten prach setřít a objevovat všechny ty tříakordový diamanty. Jsem ti vděčnej za to, co děláš a jak to děláš. Hlavně proto mě v souvislosti s Forgetters okamžitě napadne slovo „skromnost“. Tenhle dopis je asi trochu emo, ale naštěstí je tady dost lidí, který pamatujou dobu, kdy slovo emo znamenalo v souvislosti s muzikou něco jinýho než typ tenisek. A naštěstí si to taky nikdy nepřečteš, hehe. Jsi génius, tvoje muzika mi v životě mockrát POMOHLA, a pivo na tebe bude toho 11. května čekat v lednici.

Forgetters: http://forgetters.blogspot.com/