Před třemi lety jsem si na doporučení londýnské spojky koupil krásně vypadající LP pro mě do té doby neznámé kapely Fall of Efrafa. Byl to jejich debut s názvem Owsla. Tím dnem začalo několik období čekání na další nahrávku. Jako malej jsem takhle každej tejden čekal na nový díl Návštěvníků (a kdyby byla další série, čekal bych i teď). Před pár týdny odpočítávání skončilo. Na konec poličky pokládám Inlé. Králičí díra je prázdná. Inlé znamená smrt.

Pro ty, kdo nevědí, o co jde – Fall of Efrafa je kapela z Londýna, jejíž celá tvorba je inspirovaná knihou Richarda Adamse „Watership Down“, metaforickým příběhem boje proti depsocii v králičí zemi. Plán byl takový, že nahrána budou tři alba, každé pojednávající o jedné ze tří částí knihy od poslední k první, a pak Fall of Efrafa skončí. Tohle je třetí a poslední album a je naprosto jiné, než ty předchozí.

Owsla byl především crust. Hodně temný epický crust se zabijáckými pomalými těžkými pasážemi vytvářejícími zvláštní nervózní atmosféru. Vzhledem k tomu, že v té době ještě v kapele figuroval violista, nabízelo se přirovnání k Remains of the Day. Současně s Owsla ale Fall of Efrafa nahráli song na split dvanáctipalec se španělskou kapelou Down to Agony, který sice vybočoval z konceptu kapely („No Longer Human“ je totiž veganským manifestem bez jakýchkoliv králičích metafor), ale naznačoval, kam asi zbytek trilogie bude pokračovat. Následující deska Elil to pak potvrdila. Temné pomalé plochy si vyměniny gard s d-beatem. Na čtyři strany dvou vinylových desek se vešly tři skladby a jedna rytina. Tady už d-beat nepřevládá. Je spíš zlatým hřebem dlouhých temných postrockových opusů. Toho využili i dva chlápci, kteří pod jménem Paper Aeroplane vytvořili nový a lehce přetvořený mix songu „Dominion Theology“, aby následně vyšel na jednostranném LP nazvaném Tharn.

Ale teď už k Inlé. Hned první věc, která při poslechu praští do uší je neskutečně těžký a prostorový zvuk. Škoda, že to tak nebylo už na Elil. Úvodní vybrnkávačka a pak už jen pomalé těžké údery do bubnů a kytar a do toho hrubý řev, občas nějaká ta delší pauza s feedbackem. Hned v úvodním songu mě překvapuje nebývale propracovaná melodie. A kytaristi si dokonce koupili i delay a jednou za čas ho použijou, aby umocnili atmosféru nesnesitelné bezmoci. Tempo, jaké je nastoleno na začátku první strany první desky se nemění a chviličku předtím, než jehla dojede do konce druhé strany druhé desky, pochopím dvě věci. První je, že celých prvních 77 minut alba bylo jen gradací pro poslední tři minuty, v jejichž průběhu postupně vystoupí hrozivý válečný rytmus, kterým celá deska a zároveň s ní i historie téhle kapely skončí - „We hold tight to one another. I am legion for we are many“. A ta druhá věc je, že tentokrát se d-beatu, na nějž jsem celou dobu netrpělivě čekal, nedočkám.

Jak jsem tak vývoj FOE sledoval, tak jsem se trochu bál, aby Inlé nebyla jen další temná nudná postrocková kopie ISIS, ale naštěstí je moc dobře znát, že některým členům na temeni hlav raší dready. Crustpunkový základ téhle kapele prostě nikdo neodpáře. V jednoduchosti je síla. Nemůžu se zbavit pocitu, že to, co zní na Inlé, je hodně moc zpomalený crust.

K Fall of Efrafa neodmyslitelně patří i specifická grafika pocházející z rukou jejich zpěváka Alexe Bradshawa. Ani tentokrát se nic nezměnilo. Obal zdobí klasický rámeček s temným výjevem a i vnitřek gatefoldu je dost podobný obalu Elil a Owsla.

V poslední době jsou Fall of Efrafa hodně velká kapela, ale pořád si drží punkovou etiku – DIY, veganství a další věci okolo. Na každé z jejich desek najdete nejakou větu, která se toho týká a konec konců, samotný konceept kapely je metaforou despocie skutečného světa. Ale zajímalo by mě, kam by se vyvíjeli dál. Možná ne nadarmo se říká, že v nejlepším je třeba přestat. Celá deska, stejně jako všechny ostatní nahrávky, je ke stažení na stránkách kapely, tak to zkuste a pak si jí sežeňte, než bude pozdě.

www.fallofefrafa.com