Již dlouhou dobu získává krajní pravice mladé lidi na svou stranu nejen pomocí klasických stran a organizací, ale naopak - mnohem více mladých lidí je k ní zrekrutováno cestou kulturní a sociální integrace. Subkultury mládeže, které se zařazují do ultrapravicové scény (zejména hnutí skinheads a skupiny hooligans), jsou svým charakterem sociální sítě, které převzaly funkci komunikace a interaktivního využití volného času, a jejichž pomocí vyjadřují příslušníci scény své názory.
Členové ultrapravicové scény vytvářejí vlastní kulturu, což obnáší vlastní kódy, signály, znaky, rituály, přístupy a místa setkávání. Lidé mimo ultrapravicové subkultury pak vidí specifické oblečení, chování, hudbu a některé kódy členů subkultury, které jsou ale pro většinu z nich nepochopitelné. Tato vyjádření mají jednak sloužit k vymezení se vůči vnějšímu prostředí a jednak k vnitřnímu organizování členstva a zprostředkování informací o postojích skupiny. Právě směs specifického oblečení, hudby a kódů vytváří rozpoznatelné a ucelené vyjádření mládežnické subkultury.
Hudba jako informační médium
Myšlenka rasistické hudební scény se poprvé rozvinula v 80. letech v Anglii, kde aktivisté mládežnické organizace Národní fronty (včetně Iana Stuarta, který pak v roce 1986 založil neblaze proslulou Blood and Honour) organizovali koncerty ultrapravicových skupin pod heslem Rock proti komunismu (RAC). Hudba se ukázala být nejlepší cestou k šíření fašistických a nacionalistických myšlenek. Dnes je běžně využívána k rekrutování mladých lidí do krajně pravicových hnutí, k získávání velkých prostředků pro jejich scénu a nabízí dobré možnosti komunikace a obchodu. Rozvoj rasistické hudební scény u nás začal hned po listopadu 1989. Během přechodu ke kapitalismu byla řada hudebních nosičů rasistických a xenofobně orientovaných skupin vydána a prodávána v oficiální distribuci. Skupiny jako Orlík a Braník tak pro rasistické skinheady získaly sympatie masy mladých lidí. Popularita Orlíku byla tak velká, že skupina v krátké době prodala na 100 000 nahrávek a obsadila čela hitparád.
S pomocí hudby, jako nejrozšířenějším médiem neonacistické scény, se neonacisté snaží efektivněji dostat svoji ideologii blíže k mladým lidem. Snaží se využívat téměř všech subkultur a bez okolků cpou do hip hopu, dark wave, techna i metalu své rasistické a nacionalistické texty. Nutno ale dodat, že většího ohlasu mimo subkulturu skinheads mají v podstatě jen u velmi úzkého okruhu kapel z prostředí Black metalu.
Neonacistická NPD již použila v Německu hudbu v předvolebním boji, když rozdala mladým lidem ve školách na 25 000 svých CD. Její úspěch u mladých byl prokázán nárůstem prvovoličů, kteří jí odevzdali svůj hlas, i volebním výsledkem v Sasku, kde získala místa v zemském sněmu s celkovým ziskem 9,2 % hlasů. Úspěchem byla i finanční stránka. Prodej CD je mimořádně ziskový byznys jak pro krajně pravicové organizace, tak pro neonacistický hudební trh. Jak uvádí Miroslav Mareš z Masarykovy Univerzity, zejména organizátoři koncertů si přijdou na slušný balík, samozřejmě nezdaněný. Pouze na vstupném je možné v některých případech vybrat až 100 tisíc korun a k tomu je nutno ještě připočítat zisk z prodeje cédéček, nášivek a triček.
Fašistovy nové šaty
V posledních letech se krajně pravicová scéna zdá být stále více atraktivní pro mnoho mladých v neposlední řadě kvůli tomu, že mění své vnější image. Klasičtí neonacisté s holou lebkou, vojenskými botami a bomberem jsou dnes jen menší (a většinou venkovskou) částí uvnitř celé subkulturní scény.
Od konce 70. let krajní pravice okupovala především skinheadskou subkulturu. Jejich šaty byly vyjádřením dělnického, proletářského a mužského kultu. Právě tento styl, s jeho vyjádřením mužskosti a násilí, politicky nacpaný neonacistickou ideologií, stál za úspěchem krajní pravice. S jeho rozvojem se zavedlo a dále rozšířilo několik značek jako třeba boty Dr. Martens a Lonsdale.
Nicméně během posledních 10 let se klasičtí skinheadi dosti změnili. Do fašistické scény více a více přicházelo sportovní oblečení a různé prvky převzaté od fotbalových hooligans. In se staly značky jako Pit Bull, Troublemaker a New Balance.
Krajně pravicová mládežnická scéna zažívala zejména ve východní části Německa boom, řada fašistických skupin s lokálním zakotvením vyrostla a získala místní vliv a moc, což jim pak umožnilo stát se rozhodujícím faktorem v socializaci velké části východoněmecké mládeže. Spolu s tím se pravičácký styl stával i více atraktivní pro mladé lidi, kteří se sami chápali jako apolitičtí. Staré skinheadské kultovní značky jako Lonsdale a Fred Perry se brzy staly módou mládeže zcela vzdálené krajní pravici.
"Tímto končíme spolupráci s vaší distribucí", napsala firma Lonsdale několika neonacistickým společnostem. Ultrapravicové demonstrace již nezapadaly do mezinárodní marketingové strategie tohoto koncernu, a proto Lonsdale zastavila dodávky neonacistickým obchodům. Fašistická scéna na to reagovala založením několika nových, vlastních a jasněji se vyjadřujících značek jako Walhalla, Doberman streetwear, Patriot, Masterace nebo Consdaple (na rozdíl od Lonsdale je v této značce možné číst celou zkratku NSDAP), které stále masově používají typický obloukový design Lonsdale s písmeny zmenšujícími se od kraje ke středu. Místo Lonsdale ale dnes můžeme vidět např. nápis Nationalist . Z určité vzdálenosti není téměř možné rozeznat tyto značky od originálu. To má více účelů: scéna vytváří vlastními fašistickými značkami nový vnitřní přehled a výpověď o postojích členů a zároveň plní vlastní kapsu. Optickou podobou s originálem se pak navenek vytváří obrázek velké a zdánlivě homogenní scény. I když jde jen o optickou iluzi, vytváří se také nebezpečí zaměňování nebo dokonce ztotožnění politických a nepolitických nositelů značek vnějším pozorovatelem. Nejlepším příkladem je asi Thor Steinar, který vzbudil ve scéně velké nadšení (a vydělal velké peníze). Ale nejen v tomto případě se bohužel nové značky stále více a více dostávají i do normálních obchodů.
Vedle značek přibývá zvláštních obchodů poskytujících neonacistům zboží. V Praze jsou přinejmenším čtyři, v celých Čechách je jich pak asi dvacet. Neonacisté v nich ovšem nenakupují pouze své šaty, CD nebo případně zbraně, ale používají je také k setkání, kde si vyměňují informace a získávají kontakty. Prodejem módního pravičáckého oblečení a jinými kšefty mohou finančně podporovat neonacistickou scénu a politizovat mladé lidi doprava. Obchody jsou buď přímo v rukou krajní pravice a jsou organizovány přesně pro tuto klientelu, nebo fungují čistě kvůli zisku: druhý případ je samozřejmě nedělá o nic lepšími - stále objektivně slouží neonacistům. Řada těchto obchodů slouží jak pro organizované neonacisty, tak i pro lidi z rockersko-chuligánského okruhu.
Shrneme-li to:
- je možné pozorovat trend, kdy organizovaná ultrapravice stále více preferuje normálně vypadající oblečení a pravicové značky typu Thor Steinar s malými, ale pro zasvěcené nezaměnitelnými symboly navenek vypadajícími zcela nevinně. Tak se organizovaná ultrapravice snaží vyhnout komplikacím s oslovováním publika, které chtějí vtáhnout nebo s kterým chtějí komunikovat a ke kterým by mohlo dojít, pokud by ultrapravicové smyboly byly zřetelné. (Německá NPD vyzývá na svých demonstrací k nošení nenápadných šatů s malými symboly a písmeny, aby se posluchači nepolekali)
- jen malé symboly a znaky, které zdobí jejich šaty je identifikují jako neonacisty. Navzdory lepším možnostem agitace na širším poli společenských akcí ale tento odklon od tradiční subkultury nepřináší pro neonacisty pouze výhody. Zakotvením v řadě velmi odlišných mládežnických subkultur a odložením limitujícího skinheadského zevnějšku se zeslabuje také identifikace určité subkultury s nacistickou ideologií. Jak se celá scéna stává stále širší, tak klesá i závaznost určitého vzoru, kterým byl dříve skinhead a je tak možné oslovit i ty, kterým je skinheadská subkultura protivná.
- fašistická hudba, šaty a zrovna tak i pravičácké obchody a hospody vytvářejí spolu s dalšími institucemi základní kámen pro šíření fašistické ideologie. Připravují základ pro ty, kdo zapalují ubytovny azylantů a synagogy, kdo napadají nebo vraždí homosexuály, bezdomovce, alternativní mládež či postižené lidi. Důsledný boj proti fašismu, jeho (novým) stylům a jeho hudbě tak musí nezbytně obsáhnout i boj proti jeho distribučním strukturám a obchodům.
zdroj: web We Will Rock You wwry.antifa.net
Více na old.czechcore.cz
|
