(Side One Dommy/distribuce v ČR Day After Records)
Flogging Molly jsem registroval, ale přesto jsem je celkem dlouho, nevím proč, přehlížel. Všechno se změnilo jednoho květnového dopoledne, kdy jsem si pustil první CD z balíčku reklamních nahrávek od DayAfter. Volba padla právě na ně a téměř od prvních tónů mně uchvátili – přeskakuje z nich energie, která mně positivně inspiruje. Stejně příjemně jako na mně zapůsobila jejich muzika, zabraly i texty. Flogging Molly mají charisma, baví mně to po hudební stránce a co víc, jejich muzika má neuvěřitelné „koule“. Upřímně – mám moc rád kapely, které hrají styl, který příliš neposlouchám a když se ke mně dostanou, smetou mně silou uragánu. Flogging Molly to zvládli perfektně! Pochazejí z Los Angeles a hrají svižný melodický punk-rock s houslemi a dalšími pro punk-rock né zcela tradičními nástroji. Perfektní a chytlavé písničky, skvělé refrény – naprostá srážka irské hospodské muziky, neotesanosti The Pogues a mafiánsko/ležérní učesanosti Tiger Army. Inteligentně a opravdu citlivě propojují tradiční irskou muziku s moderním punk-rockem. Je to naprosto něco jiného než hraje třeba Mischief Brew nebo „riotfolkové“ kapely a přijde mi to opravdu víc svižnej punk-rock než irská muzika. Přesto vůni piva a hospodskou „coutry/pub“ atmosféru nemůžeme přehlédnout.
„Float“ je zatím poslední album, kterou Flogging Molly vydali. Po jejím několikátém poslechu si mně zcela omotalo kolem prstu a nezbývá mi nic jiného, než si pořídit mnoha lidmi opěvovanou „Drunken Lullabies“. „Float“ má vynikají zvuk. Má sílu a zní jako od „velkých“ skupin, přesto budí dojem jisté důvěrnosti a malého prostoru. U opěvané „Drunken Lullabies“ se na něm podepsal pan Albiny – „Float“ produkoval i nahrával Ryan Hewitt (Alkaline Trio, Red Hot Chilli Peppers). Po několikátém poslechu jsem měl jen pocit, že nejlepší pecky jsou hned v první polovině desky a pak to slábne. Dalším posloucháním jsem se ale ujistil, jak velkou chybou bylo dát na první dojmy - všech jedenáct písniček má své kouzlo. Refrén druhé hitovky „(No More) Paddy´s Lament“ se mi přesto vryl do palice nesmazatelnou rýhu a beru jí jako nejlepší píseň – úžasnej refrén!!!! Libí se mi vyváženost nahrávky. Nese se ve svižném tempu, ale dojde i na klidnější písničky. Třeba hned „Float“, je výrazně pomalejší a rozvážná, se zadumanou atmosférou. U další si ale opět mohu utrhnout hlavu, kterou rozhýbávají svižné melodie.
Když si uvědomím průměrný věk členů kapely, vezmu jejich hudební nadání - utvrzuje to jen můj dojem originální kapely, která ví co chce a po letech hraní toho docílit aniž by to znělo pateticky nebo prvoplánově. Deska nekopíruje žádný styl, má hudební přesah a posouvá punk rock i irskou lidovku do nového světla, alespoň v mích očích.
Zvědavost mi nedala a omrknul jsem pár videí na netu. Ikdyž to podle hlasu nevypadá, tak pan zpěvák je zachovalý cca padesátník – klobouk dolů! Když jsem u těch videií, tak vynikající je clip k „Drunken Lullabies“. Chlapík v něm jede na skejtu na koncert Flogging Molly. S tímhle promo CD mi přišla boží deska „Strung Up vs. Direct Control“ – bohužel jejímu moc nedal. Flogging Molly mi ustřeli kecky a já ho musím někomu půjčit nebo ho nepřestanu poslouchat snad nikdy.
www.floggingmolly.com
|
