Po páté hodině dvorek za táborským Café barem 7 sice ještě nepřekypoval návštěvníky, ale uvnitř své nástroje improvizací rozezvučeli Tomáš Cílek, Patrik Kučera a německý bubeník Olve Strelow z projektu Om Zanka, aby zbytek zůstal plně v režii posledně jmenovaného. Předvedl netradičně tradiční sólovou bubenickou hru - připomínající přístupem třeba Pavla Fajta - i tím, že měl bicí soupravu doplněnou o další udělátka. To už se ale venku chystala první regulérní kapela. Lyssa se s nějakými kompromisy vůbec nepáře a první tóny pomalých valivých rytmů se zkreslenou basou v čele se zvolna začali vkrádat pod kůži. Docela lituju lidi v okolních domech - nesmlouvavý drsný noise musel narušit páteční zábavu u televize. Těmhle chlapíkům začínám přicházet opravdu na chu?, jen bych docela rád věděl, o čem to vlastně zpívají. Dost jsem byl zvědavý na moji premiéru Strakoničáků Landmine Spring a rozhodně jsem se netěšil zbytečně. Překvapili mě druhým bubeníkem (s okleštěnou sestavou) ale hlavně tedy hudbou. Jejich skladby jsou protkány spoustou polapujících melodií dvou často splývajích kytar. Dojem z jejich laskavého ema byl pocitový a tudíž nesdělitelný a gradoval každou minutou čím dál návykovější atmosféry zdejšího prostředí. Poté následovali domácí Waawe - po období nadvlády Céček se dostávají zase na koně - vyšvihli o stupínek lepším a o krapítek agresivnějším vystoupením než před měsícem a půl v Praze na Sedmičce. Opět si nemůžu vynachválit lahodnou basu Pepy Sejka a pohádkové kytary Patrika Kučera a vůbec celý vrstevnatý zvuk téhle kapely - nová deska bude na podzim! Vrcholem pátku i celého Free Dim Festu byli pro mě Gnu - čtyři pakoni, dvě basy a mazec. Myslím, že bych bych to napsal i případě, že by pro mě nebyli součastnými domácími jedničkami. Při úctě ke všem ostatním kapelám je přece setsakramensky znát jejich dlouholetý vztah, který se projevuje úžasnou sevřeností na pódiu, obrovskou upřímností a přesvědčivostí, vyzrálým projevem, pohltivými skladbami, zabijáckým nasazením, výživnou energií v každém hrábnutí do strun.... . Mohl bych o nich básnit celé hodiny, taková muzika se neposlouchá, taková muzika se ŽIJE! Desatá je zastihla ve strhující intenzitě - obdivuhodně dokazali utnout před davem, který stačili během půl hodiny zfanativovat, zklidnit pár horkých hlav a nedat tak záminku pro ohrožení druhého dne Free Dim, které by se určitě někdo velice rád chytil. Ostatně nadřadit zájmy festivalu nad svoje vlastní tu dokázali všichni - zdejší tolerance byla téměř dojímající. Vevnitř Café Baru hráli ještě Some Other Place, na které se mi ale neporařilo přes zácpu v chodičce u baru proniknout, na afterparty jsem se nějak necítil a tak jsem po klábosení zamířil do Ctiborova mlýna - sídla sdružení C.E.S.T.A., kde byl domluvený nocleh - chrupkalo se na obrovské půdě pokryté matracemi.
Vzbudil jsem se až v osm ráno - byl jsem překvapený, že mě během noci nikdo nevzbudil - to se mi během hromadných přespávání snad ještě nestalo - dosud se vždycky našel aspoň jeden nachmelenej trouba, co si musel zařvat, když ostatní spí. Z okna CESTY jsem zahlídnul ještě poněkud pikantní cedulku Cesta se v zimě neudržujea vyrazil jsem do města. Osobní zážitky z průběhu dne si nechám pro sebe (stejně by nikoho nezajímaly) až do okamžiku, kdy jsem při návštěvě táborského podzemí uslyšel nějakou dobrou muziku. Jaký div - za dveřmi z podzemí jsem se ocitl na dvorku, kde se Free Dim Fest konal - stačilo si dojít pro pivko a spokojeně se usadit a k tomu se do té pohody z beden ozývalo nahrané včerejší vystoupení Waawe. Program začal přednáškou s názvem "NATO, globalizace a válka", názor si udělal asi každý vlastní. Živou produkci načali jenečtí Wollongong, kteří jsou synonymem nápadité zkreslené basy, jednoduché, ale působivé kytary a úderných bicích. V jednoduchosti je síla a síla, syrovost, nářez a melodie jsou Wollongong. Z jiného soudku něž převážná většina zdejších vystupujících byli Negero z Horního Slavkova. Ti produkují moderní zvuk s anglickým ženským zpěvem naroubovaný na odkazy domácí alternativní scény - myslím, že jsou velkým příslibem do budoucna, pokud vynechají některé unylé pasáže a nebudou svou hudbu zbytečně překombinovávat. Taky Deverova chyba čerpá z alternativní hudby - výsledkem je ovšem osobitý rychlý hardcore s chytrými zkratkovými texty a burácivými nářezovými pasážemi. Řadu již prověřených kousků začínají kluci prokládat novinkami (bude deska nebo ospoň EP?). Diagnóza - výborné. Největším překvapením pro mě byli ale Sabot - v Táboře žijící Američani Hilary (bicí) a Chris (baskytara). Něco jsem už od nich slyšel, ale živé vystoupení ne zrovna nejmladšího dua (to je známka obdivu, ne výsměch z přibývajících let) mě naprosto dostalo. V jejich nejednoduché hudbě se důmyslně proplétají linky basy houštinami bicích, které jsou plné zvratů a překvapení, nechybí ani řada příjemných melodických momentů. Následoval bouřlivý potlesk a pozvolný přesun jinam. After party v Orionu rozjeli L'Point s baskytaristou Tomášem Cílkem ve velkém stylu. Namačkaný klub byl svědkem strhujícího koncertu, který já sobně považuju za nejlepší, co jsem od Point viděl. To, že se v sále nedalo skoro dýchat měli na svědomí částečně i oni, energie z nich doslova sálala a euforie v davu pod nimi by se dala krájet jako hustá mlha nad Rákosníčkovým rybníkem.
Tak a jsem na konci téhle reportáže. A? pátrám v paměti jak to jen jde, nemužu si vzpomenout na jediný okamžik, že by mě v Táboře zprudila aspoň nějaká maličkost - neklamný znak dokonalosti. Free Dim byly skvělé kapely, skvělá atmosféra, skvěle zorganizovaný a do posledního puntíku vychytaný fes?ák. Jak já bych se tam nejradši hned vrátil. Dávám deset bodů z deseti možných.
OVES
Více na old.czechcore.cz
|
