Tahle deska přišla jako blesk z čistýho nebe (jestli se to teda vůbec dá napsat o nahrávce, kde mají hlavní slovo akustická kytary, mandolína a basa): musím se přiznat, že jsem od Geoffa Fariny už nečekal žádný „zásadní“ album. Jeho muzikantským vrcholem pro mě doteď byla první deska Karate z roku 1996 a pak „The Bed Is In The Ocean“ (1998). Tím v žádným případě nechci naznačit, že by Farinovy ostatní / pozdější / vedlejší projekty a desky (The Secret Stars, společný věci s Chrisem Brokawem, Glorytellers atd.) byly slabý. NAOPAK. Ale za ty roky jsem si prostě zvyknul na tuhle hierarchii. Myslím, že to není nic proti zbytku Farinova katalogu: J. Robbins taky dělá celou dobu geniální a pro něj naprosto charakteristický věci, který mají standardní úroveň (sakra, zní to strašně studeně, ale myslím to velmi pozitivně!), ale Jawbox jsou prostě Jawbox. Jistý alba tě zkrátka provázejí všechny ty léta, až je roků i desek víc a víc – a člověk je přirozeně poměřuje s těma, který má nejradši.

Takže já čekám další standardně dobrou Farinovu desku – ale místo toho s  úžasem a dojetím poslouchám nádherný album od chlapíka, o kterým jsem si dlouho myslel, že mě už ničím nepřekvapí. „Current Resident“ je naprostej KLENOT, osm krátkejch písniček, z nichž hned sedm („Electric Spire“ je až moc velká depka) nese tak úžasný melodie, že se to vzpírá popisu.

Hudba Geoffa Fariny byla vždycky velmi sofistikovaná a jaksi „aristokratická“: spousta precizních kytarovejch linek a složitejch melodií. Na týhle desce ale Glorytellers vsadili na jednoduchej, přirozenej, vřelej akustickej zvuk (základní trio občas doplňuje viola) a výsledek je mimořádnej. Kdybych se ke „Current Resident“ dostal dřív, tak je stoprocentně v Top 3 mejch nejoblíbenějších desek roku 2013. A rozhodně to není tím, že bych teď Farinovu muziku po našem zajímavým rozhovoru (link je TADY), kterej jsme vedli v kavárně Potrvá, „chápal“ nějak víc.

Písničky jsou „malý,“ skromný, přátelský. Troufám si tyvole tvrdit, že některý věci na „Current Resident“ jako třeba „Rekindle“ nebo „No Vacancies“ navazujou na to nejlepší z tradice americký country; na ty starý krásný skladby jako „Laredo,“ který se dědí z generace zpěváků na další a další generace... Nevíš ani přesně, kdo je napsal, ale cejtíš, že patří do zlatýho fondu. Takhle přesně vnímám řadu věcí na „Current Resident.“ Vím, že Farina pečlivě studuje kořeny folku, blues a country, ale na poslední desce Glorytellers napsal písničky, který si s těma „věčnejma“ evergreenama v ničem nezadají.

Asi při čtvrtým poslechu se mi dokonce stal taková divná věc. Znáte ten pocit, když po mnoha a mnoha letech najednou slyšíte hudbu, kterou jste vnímali jako děti? Nějaký starý kazety s Osvobozeným divadlem, ošoupaný country vinyly, Šimka s Grossmanem, Šlitra se Suchým – to je úplně jedno: nevím, co poslouchali vaši rodiče a co bylo soundtrackem vašich dětskejch dnů. Ale slyšíte tu písničku a najednou si přesně vybavíte vůni starýho bytu, nedělní oběd, potah na gauči... Prostě nějakej záblesk starejch časů. Tenhle flashback (akorát že to flashback bejt nemohl) jsem měl u novejch Glorytellers.

Fakt tohle výjimečný album doporučuju. Potěší vás.