Válečný tažení pokračuje a žižkovští punks právě útočí z levého křídla nově nafasovanou municí. Jejich vizáž prozrazuje ostřílený veterány války se společností, ubylo vlasů a přibylo něco málo vrásek ve tváři. Evidnetně ale nezmizelo odhodlání a hlavně se konečně projevily letité zkušenosti a tak má současný šturm mnohem blíže k přímému napadení, než dřívější partyzánská válka. Gomora do toho rube zcela naplno, nehleďe na oběti. Jako by to opravdu měla být poslední jízda.

Že se z težké mlhy tentokrát žene opravdu nasraná horda vám dá najevo už intro. Poslední lísty na stromech odletí ještě před tím, než se spustí úvodní kanonáda v plné síle a je zajímavý sledovat, jak si je kapela totálně jistá už při těch pár úvodních tónech, které mají navodit atmosféru. Vlastně se ještě nic neděje, ale vy už zbystříte a čekáte, co bude dál. Tohle je pro každou náhrávku tím nejlepším znamením, které dává tušit vývoj věcí příštích a tady se začnou dít záhy. Záblesk necelé vteřiny ticha podtrhne tíhu okamžiku a palba začne naplno. Než jsem si tuhle desku pustil, měl jsem celkem logický plán postavit recenzi na jejím srovnání s poslední nahrávkou, ale už několik minut jen tak bezradně čumim a vím, že tudy tentokráte cesta nepovede. Protože jak chcete srovnat nesrovnatelné? Současná Gomora je soustředěná a sevřená crustová rubanice, která se řítí kupředu s takovou silou a suverenitou, že jsem to pořád ještě nedokázal plně zpracovat. Nejvíc mě asi překvapila tvrdost, se kterou je celá deska zahraná, v kombinaci s těžkou apokalyptickou atmosférou je fakt zaděláno na těžký zlo, který bude po celou dobu rezonovat každým tónem. Nikdy by mě nenapadlo, že to napíšu, ale na mnoha místech mi Gomora připomíná švédské Martyrdöd a to i proto, že do toho konstantního d-beatového bombardování dokáže zakomponovat naprosto přirozeným způsobem zvláštně melodické kytarové prvky, které ještě zvýrazní pocit tíhy a bezvýchodnosti. Nejedná se ale o žádný tzv. "emocrust", na to mají tihle neznabozi moc hluboké kořeny a tak v tomto ohledu vychází inspirace spíš ze starého metalu než postrocku a nutno dodat že naštěstí. Někdy je nálada a barva vokálu skoro až blackmetalová, ale spíše než záměr je to prostě důsledek koncentrované misantropie jež se v inkriminovaných místech dere plně na povrch a celá věc tak nejenže neztrácí autenticitu, ale naopak ještě více získává vlastní ksicht. Havranův vokál to ostatně už úplně dobrušuje do nemocné a kruté polohy a jeho projev se mi zatím líbí jednoznačně nejvíc ze všech nahrávek, kde se kdy objevil. Když zahřmí hned v první větě celé desky jeho zoufalé "jsem úplně na dně, už nemám sil tady žít" je to bez jakýchkoliv pochybností opravdové a tím pádem úplně drtící. To se pak vlastně dá říct o celé Poslední Jízdě, protože i texty se s tím serou podobně jako muzika, což znamená že vůbec a navíc jim opět můžete věřit každé slovo, což není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Hodně povedenej mi přijde i zvuk, i když bych si ho možná dokázal představit hrubší a špinavější. Každopádně je ale pro mě tahle nahrávka jedním z největších letošních překvapení, která dokazuje, že dobrej crust ještě naštěstí není mrtvej.

http://bandzone.cz/gomoracrustbeat