Je jedna hodina ráno, mám za sebou pár naprosto šílených dní, venku prší a na mém stole voní čerstvě uvařený kafe. Zase se mi vrátil ten divnej stav, kdy mám pocit, že se mi všechno jenom zdá, že jsem se ocitl v nějakym prazvláštním filmu. Lehounký chladivý vítr pohupuje se závěsem a déšť bubnuje na parapet. Do toho se ozývají zvláštní tóny jedné kapely a sedí k téhle situaci tak dokonale, že se stávají nedílnou součástí scenérie. Je to soundrack k tomu filmu. Vítr ustal. Čas se zastavil.
Nedokážu si představit jinou kapelu, která by dokázala lépe podtrhnout stav o kterém píšu. A přestože Grail mají aktuálnější nahrávky než „Burning off Impurities“, je to právě tahle deska, která v sobě ukrývá dokonalou symbiózu neklidu, pokory, síly a řádu. Nejsem si jistej jestli to dokážu úplně přesně popsat, ale všechno, co se v muzice Grails děje si hledá svoje vlastní cesty a přitom se to nějakým záhadným řízením proplétá zase zpátky dohromady v jeden celek. Některé pasáže znějí jako vichřice, zvuk je všude kolem vás a s každým dalším riffem nabírá na intenzitě a síle, stejně jako když se snažíte jít v bouřce proti větru a dostáváte další a další zásahy vlnamy prudkého lijáku . Ale i v těhle chvílích v sobě Grails mají zvláštní tlumené světlo, které probleskuje shora a snaží se vás konejšit. Přesně takhle na mě působí ty motivy Blízského Východu, které se táhnou jako tenká nit celou nahrávkou a dávají jí netušený rozměr. V několika momentech máte opravdu pocit, že vás David Lynch přenesl na nějaký daleký bazar a jen si s vámi tak hraje. Motivy se vynořují a zase mizí, jsou doplňovány zvuky z prapodivných nástrojů, pulsují a navzájem se překrývají. Je to hodně nestálé, ale jakoby to nějaké kouzlo neustále drželo pohromadě. Asi jako když si sednete na létající koberec a najednou zjistíte, že jste pár metrů nad zemí a nechápete jak jste se tam dostali. A než se nadějete usadí vás zpátky na zem další přesně načasovaná tvrdá pasáž, která v sobě má jednoznačný řád a přináší tak ještě více znepokojivých otázek. Fakt jsem nikdy neslyšel podobnou kapelu jako Grails a zůstavá my naprostou záhadou, jak to může fungovat takhle dohromady. Něco mi ale říká, že roušku tohoto tajemství by mohl zásadním způsobem poodhalit koncert, který proběhne 7. května na Sedmičce. Neočekávám nic menšího než jednu z koncertních událostí roku.
Slať tofužel nakonec hrát nebude. Nahradí je Marastic Blues, neznámá, ale vynikající bruska kloubící oldschool Grindcore a Punk ve vysoce výbušnou směs.
Ahoj Peťo, proč ten hejt? Ani píseň, ani klip určitě přímo nepomůžou lidem, kteří pomoc potřebují. Představuju si ale, že by se obojí mohlo stát malou součástí velkého společného vícehlasu a ten vícehlas by třeba mohl postupně pomáhat změnám - formovat atmosféru ve společnosti směrem k vět&sca.... (text zkrácen)
