(Southern / Day After)
Vždycky to tak vyjde: s létem mám spojenou nějakou konkrétní desku. Ta deska nemusí ani nutně vyjít v létě, ale prostě se ke mně dostane v tomhle období. Město je o něco prázdnější, dny jsou dlouhý a teplý, a všechno plyne v takovým líným tempu. Seam, Pinback, Yo La Tengo... Každej rok si mně najde nějaký album, který zapadá do týhle atmosféry.
A letos je to debutová deska Glorytellers, což je nová kapela Geoffa Fariny, zpěváka a kytaristy z Karate a Secret Stars. Bez mučení se přiznávám, že od Karate naprosto zbožňuju první tři desky, ale po „Bed Is In The Ocean“ to na mě byl místy moc velkej jazz, i když ta kapela byla pořád skvělá. O to příjemnější je šok: Glorytellers míří přímo na srdce! Kratší písničky, minimum Farinovejch kytarovejch sól a hlavně návrat nádhernejch melodií. Tu klasickou jazzy náladu mají samozřejmě i Glorytellers, ale je to jen taková vzdálená vůně, ne ústřední motiv jejich zvuku. Je to znova strašně chytře vymyšlená muzika, ovšem při poslechu to nijak neobtěžuje, naopak. I ty složitější rytmický postupy a harmonický pletence působí neuvěřitelně přirozeně a přátelsky (v tomhle mi Glorytellers připomínají The Minutemen). Farina se zdá uvolněnější a spokojenější než kdy před tím, deska báječně hraje, muzika má neodolatelně posmutnělou atmosféru.
Glorytellers se taky elegantně podařilo vyřešit takovej ten klasickej „ex-“ problém. Totiž že kapely bejvají hodnocený takřka výhradně na základě toho, jak si vedly a jak zněly předešlý slavný kapely zúčastněnějch členů. Farina se od zvuku Karate nesnaží nějak násilně odtrhnout a ukázat tak všem, že „už je někde jinde.“ Ne. Glorytellers plynule vycházejí z Karate, ale nenechávají se tím jakkoliv omezovat. Slyším tam třeba Calexico a nemůžu si pomoct – taky The Smiths. Farinovy složitý kytarový party mi totiž připomínají Johnnyho Marra: jeho linky taky na první poslech znějí až moc komplikovaně, ale pak vás najednou z ničeho nic ovine krásná melodie a všechno dává smysl.
Říkám si, koho takováhle kapela může dneska zajímat. Karate byli „divný“ a staromilsky znějící, i když byli na vrcholu popularity. A Glorytellers jsou ještě víc vzdálenější i nezávislýmu mainstreamu: tu krásu schovanou uvnitř nechávají dřímat v bezpečí a odhalí jí jen místy. A na první poslech už vůbec ne! Každopádně, Glorytellers hrajou 18. září na 007.
Glyorytellers na MySpace
Více na old.czechcore.cz
|
