Maje na paměti geniální Lilkův komiks z posledního čísla Revenge of the Nerds, říkal jsem si, že by to chtělo na začátek roku nějaký pořádný dým. A jak jsem se tak hrabal tou hromádkou desek z posledních týdnů, přilákal mě k sobě jako vábení Sirén slušně psychadelickej obal, kterým balkánští bezvěrci HAZARDER opatřili svou debutovou desku. Bylo rozhodnuto. Absenci thc v krvi jsem se rozhodl suplovat maximální hlasitostí a rozostřeným zíráním na barevnou mlhu na obrázku. Fungovalo to skvěle.

Tohle srbské trio totiž sice hraje ten dnes tolik populární stoner/sludge/hard rock, ale jeho kořeny zde prorůstají do krví nasáklé balkánské historie a jsou překryty temným stínem hor. Proto to taky hned od začátku zní mnohem víc jako burácení hromů a lámání skal, než jako vyumělkovaná estráda pro velké festivaly. I tenhle styl totiž vzniknul původně v plesnivejch garážích a zavšivenejch sklepech, jak říkali Noothgrush, když tady v jednom podobném hráli. To samozřejmě nemusí nutně znamenat, že tam musí všechny kapely zůstat zakopaný až do smrti, ale mam rád když aspoň trocha toho hnilobnýho puchu v jejich muzice zůstane, protože jinak pro mě její poslouchání postrádá smysl. Zůstávají z ní totiž jen riffy a bezbřehá nuda jejich opakování. To se ale Hazarder naštěstí opravdu netýká, tady lezou démoni ven všema možnejma cestama, skrz každý nástroj, skrz každé slovo. Už intrová předehra "Heart of Darkness" navodí atmosféru rozpadajících se chrámů a prastarých rituálů a následný přechod do drtivého a těžkého rytmu, který zní jako pochod mrtvých, to jen potvrdí. Deska si udržuje po celou dobu destruktivní tah, přestože jede nekompromisně ve středním tempu a je postavena na celkem zvláštní rytmice. Nicméně ten tlak, který vytváří a který je navíc obalen hustou mlhou čehosi nevyřčeného a do recenze nepřenosného - to je teda kurva věc. Kdybych měl Hazarder k něčemu přirovnat, zvolil bych asi High on Fire, i proto, že někde hluboko dole jednoznačně rezonuje klasickej hlučnej rocknroll, ale zatímco Matt Pike a spol sází hodně na jeho prvoplánový efekt (nic proti), u srbských bratrů drží opratě v rukou jiné síly. I vokál, přestože je jeho barva podobná, je plný většího zoufalství, ale takového, které jen zesiluje výsledný destruktivní efekt. Atmosférou mi některé pasáže trochu připomínají další balkánské zaklínače Dažď, ti sice naopak trochu víc experimentují, ale ta podivná nálada mlhy nad blatama, těžkých kovaných bran, osamělých oslů na úpatí hor a neustálého temného hučení, ta je i tady. A zůstane ve vás ještě hodně dlouho potom, co deska dohraje. Hazarder jsou kurva dým.

http://hazarder.bandcamp.com/