Tak, jak začít? Vždycky jsem tajně doufal, že se mi podobnému úvodu podaří u recenze vyhnout, ale jak tak sedím za stolem a znovu listuju tou šílenou porcí článků, sloupků, rozhovorů a recenzí, na mysl se mi neustále vrací přesně ta otázka z první věty. Zkusil jsem si vedle poslední Orby seřadit i všechny předešlý čísla a doufal, že mě něco napadne, ale bylo to ještě trochu horší. Jediný, co mě znovu došlo, ale to rozhodně není žádnej objev, bylo, že Hluboká Orba dalece přesáhla hranice fanzinu. A přitom by jste zároveň nenašli lepší příklad, který by to označení naplňoval lépe.

Nemá asi cenu pokoušet se o nějaký kompletní rádobyintelektuální rozbor toho, proč zrovna Hluboká Orba vydržela tak dlouho, ani jak se za ty roky proměňila a proč. Pro mě osobně je tam prostě kontinuální a zcela přirozený vývoj, který mi vlastně nepřijde ničím úplně vyjímečný. Snad kromě nepatrného faktu, že to pro Filipa prostě kdysi neskončilo jako mladická revolta, ale stalo se to v pravém slova smyslu jeho posláním (možná to zní pateticky, ale je to pravda), což ve spojení s faktem, že je to organizačně schopný grafoman dotlačilo Orbu až tam, kde je. U tohoto čísla mi pak víc než kdykoliv před tím došlo, že ten časopis vlastně v současnosti tvoří takový most mezi tzv. "starými časy" a dneškem a to zcela přirozeně, bez jakékoliv křečovité ambice postihnout nepostihnutelné. Skvěle je to vidět na článku/rozhovoru o Velké Pardubické, pro mě asi nejsilnějším místě celého čísla. Místo fabulování a rozumování, prostě jen zaznívají jasné a dobře formulované otázky na aktéry tehdejších protestů a jejich odpovědy řeknou vše, co je potřeba. Zároveň tam ale zůstane místo proto, aby jste si mohli udělat vlastní názor a tak je to vlastně i u všech ostatních článků v časopise. Vše je poskládáno dohromady s citem a zároveň obrovským zaujetím, v případě Filipa doplněné o jeho typicky kousavý jazyk, který tolik lidí vytáčí, ale který v 95% míří naprosto neomylně na solar vlastních řad a ještě stíhá být vtipný. Ano, i já někdy protočím oči v sloup, jestli to či ono bylo/je nutné, ale na druhou stranu mě podobné dloubnotí téměř vždy donutí o danné věci aspoň trochu přemýšlet. A vyvolávání otázek, byť někdy nepříjemných, pro mě zůstává nepostradatelnou ingrediencí punkové scény. V případě Hluboké Orby to má ale na míle daleko od současného trendu internetových výkřiků do tmy, které sice také na první dojem vytvářejí pocit potřebné reflexe, ale jsou už od začátku odsouzeny nestat se ničím jiným než retardovanou demagogií, která ve finále nepřispívá vůbec ničemu. Fanzin je už svou podstatou médium, jež pracuje na jiném principu posouvání věcí a i když na první pohled nemůže internetu zdánlivě konkurovat, jeho reálný přínos je z mého pohledu nesrovnatelný. Je totiž tvořen především energií, která je opravdová a reálná a jedině tak může vytvářet něco, co má smysl. Pro mě je pak tím nejdůležitějším, co si z Orby beru inspirace, která z ní tryská každou větou a každým obrázkem. Někdy mě to skoro až sere číst a musím přestat, abych byl schopnej to všechno zpracovat. U recenzí mám nutkání zakládat další kapely, u tourreportů chci okamžitě vyrazit na turné, u článků o zajímavých punkových místech, chci něco podobného rozjet ve svém okolí a u sloupků mě napadá, že bych si moc přál umět psát třeba jako Iny nebo Ctib. Stejná energie mě před osmnácti lety vtáhla do hry a jedině ta mě v ní dokáže udržet. S tím, jak se věci mění, je pořád težší ji najít. V tomhle časopise jsem pak dostal její zásobu minimálně na půl roku. A je jen na mě, jak moc ji dokážu využít, přetavit, zesílit a nasměrovat. Je to sice jen časopis, ale pomáhá mi si uvědomovat, co je pro mě důležité. A taky, že všude na světě jsou lidi, kteří to mají nastavené nějak podobně.

orba@seznam.cz