LP (Papagájův Hlasatel Records)

Když vyšla kazeta Obyčejní hrdinové tak jsem právě kroutil 6 nebo 7 třídu základky a ujížděl na Iron Maiden. V osmičce mi brácha mého kamaráda donesl obě dema na kazetě s tím, že tohle je punk a to by se mi mohlo líbit. Metal jel na plný obrátky, dal jsem koncert Torr, znal Big Bosse a miloval Venom. Jenomže HNF zněli ještě hnusněji a především opravdověji.  Možná jsem byl unavený satanem a chtěl něco opravdovějšího, s tím šel punk tak nějak ruku v ruce, než všechno to tajemno okolo „pána pekel“. Revoluce za rohem, život přede mnou. Mladý tele se vzpourou v hlavě.
Tři dekády pryč a místo ohrané kazety držím v ruce remasterovanou verzi vylisovanou do dvou 12“ vinylů s parádní grafikou a komplet texty, byť bych v bookletu s radostí ocenil i další informace.
Hudba zní z desky velice dobře a neklame-li mě hluch omlazení nahrávky je znát, i když bych lhal kdybych tvrdil, že jsem si kdy stěžoval na zvuk té původní. Udělat v roce 1987 v amatérských podmínkách takový rachot nebylo nic jednoduchého.
To, jak HNF zní, bylo jednou z předností, která mě přitahovala, je rozumět všem nástrojům, přitom  výsledný efekt je natolik surový, že vystihuje samu „podstatu punku“. Především kytara, tak hnusně nemocným zvukem se nemohl pyšnit kde kdo a přitom promlouvá k posluchači v jakékoliv poloze, ať se hraje rychle nebo pomalu. Příběh o rozbitém efektu éterem proplouval velmi dlouho. 
Když z reproduktorů hřmí „Nenávist“, „Sebevražda“, „Oběti války“ nebo  „Vzpoura“ doslova mi naskakuje husí kůže.
Některé aranže jsem dlouho nevnímal, přesto právě ony skvěle dokreslují výsledný tah na branku a nutí vás nořit se do nitra skladeb a nasávat pachuť hnusu. Kytara skřípe a v doprovodu basy bicích odplouvá do prapodivných instrumentálních postupů. Tady je asi nejvíc cítit vliv takových spolků jako byly Dead Kennedys nebo Black Flag.
Jen škoda, že po textové stránce to už zase tak skvělé nebylo, respektive, když čtu texty k písním jako „Můj národ“ nebo „Skinheadská noc“ mám pocit, jako by si autor spletl kapelu. Iluze si nedělám a naštěstí texty ostatních  skladeb jsou především výpovědí o společnosti plné přetvářky, rozčarování a zklamání, nihilismus a provokace a samozřejmě všude přítomná válka a apokalypsa.
Zajisté, jako adolescent jsem tuhle lyriku vnímal naprosto jinou optikou a takové to uvědomění přišlo až o několik let později. Žilo se naplno, unylost každodenního bytí nám nebyla blízká, stejně jako čas na v uvozovkách moralizování u některých textů, ačkoliv nyní to pro někoho může být nepřekročitelnou hranicí. Tu si každý musí určit sám. Ve své nahotě je to jeden z obrazů doby, punkové generace před devadesátými léty, než se okrajová porevoluční scéna začala štěpit a vyprofilovávat se mnoha směry.

HNF nikdy nebyli standardní domácí punk kapelou. Už jen tím, že se nesnažili o žádný bigbít a jejich tvorba zněla na místní poměry neskutečně tvrdě. S jejich jménem se táhne hustá mlha tajemna , která si tak trochu žije vlastním životem a do jaké míry byla přiživována samotnou kapelou o tom snad ani nechci spekulovat. Zásadním faktem zůstává, že vydali nahrávku, která i po více jak třiceti letech má stále co říct a to není vůbec málo.

PHRHQ

Video