Pěkných pár let jsme si museli počkat na třetí velkou desku od party jejíž lokaci původu pro zjednodušení můžeme přiřadit Rožnovsko. Jemná úprava názvu této nahrávky podtrhuje již to co bylo řečené na debutu, který vyšel před pěknou řádkou let. Čas ukázal svoji přívětivější podobou a je vidět, že s přibývajícími léty Innoxia doslova vyzrála. Stále je to ten typický punkrock u kterého nemusíte vůbec bádat nad tím, odkud tahle kapela pochází. Rožnovské bandy, především ty staršího data, se nezapřou jak už svým kytarovým soundem, FPB-ovskou komplikovaností a hrou s mateřským jazykem v textech. To vše je i na této desce, jen zvuk je oproti předchozí „K čertu“ více zvonivější, hlavně ta druhá kytara pohrávající si s hlavními motivy vás o tom přesvědčí. Ano tentokrát je to více punk než něco jiného a to s důrazem na melodii, kterou máme možnost odhalovat hlavně díky nápaditým souhrám dvou kytar, který vymýšlejí svoje alotrie za zvuku přímočarých bicích. Melodičnost je i patrná ve zpěvech. Innoxia si ráda hrála se zpěvy a na této desce je slyšet ten obrovský skok jakým si kytaristi dělící se o mikrofón prošli a opět nejsme uštědření tou parádní výměnou vokálů, kdy každý „překvapivě“ oplývá jinou barvou hlasů. Jako vždy deska je osazena parádními českými texty. Anglofilové se nemusí cítit ošizeni, pro ně svoje překlady připravil Rosťa Osel Bezděk (Oslí uši), který víc než něco jiného se nechal těmi v rodném jazyce jen opravdu zlehka vést. Už na koncertech mě bez varování uzemnila slov zproštěná skladba „Předtucha“, kterou na této desce najdeme na předposledním desátém zářezu. Jednoznačně nejmelodičtější věc z historie kapely v sobě nese ten parádní feeling, kterým se oháněli finští Manifesto Jukebox ve své poslední etapě života. Tuhle desku si vydala kapela sama za pomoci Papagáje. Půlka 500 kusového vinylového pressu na těžkým asfaltu je vybavena i přiloženou CD-R mutací. Mix a master má na svědomí Ondřej Ježek a jeho Jámor. Váhání v tomto případě je naprosto zbytečné, ber to!
