Po přelomu loňskýho roku do letošního vyšla u PHR records v překladu další kniha mapující britský punk. Tentokrát se zaměřuje na tamní "anarcho-punk", což je dost vratký, relativní pojem. Bezesporu kontroverzní a pln paradoxů. Tahle scéna je přímo vystavěná na mnoha paradoxech. Úder odvety na doznívající vlnu prvních punkových '77 kapel, kdy velká část z nich vystupovala v pořadech jako Top Of The Pops, plnila stránky bulvárních magazínů a na konci roku 1979, možná spíš 1978, prakticky už neměla co říct. Tak vznikaly nový, agresivnější a textově brutálnější "anarcho" kapely, který ale stejně jako jejich předchůdci jásaly nad zmínkou v New Musical Express, Sounds nebo slavily při svý účasti v session Johna Peela. A John Peel byl BBC a BBC byl John Peel, pokud jde o hudbu. A BBC je establishment a establishment je to, co tyhle kapely chtěly rozsekat napadrť (nebudu se bavit o nespornym přínosu Peela pro punk). Byly skupiny, které ve svých skladbách vystupovaly proti politice apartheidu a zároveň jedni z nich, Shrapnel, měli svůj poslední koncert v Nelson Mandela Hall ve Swensea. A Nelson taky nemůže mít nejčistší svědomí. Šířily antirasistický postoje a naopak John Cato z AYS byl v knize označen za rasistu a nacionálního socialistu. Člověk, jakkoliv přes kapelu spojený s anarcho punkem? To zní dost směšně, ne? Fakt zmatený anarcho. Ale kontroverzi a odstupný si vypsal sám Cato: "Opravdovej rasismus, opravdovej nacionální socialismus je založenej na pozitivních a hlubokých myšlenkách, ne na psychopatický nenávisti lidem jiný barvy pleti." (str. 129) Co člověk, to originál.

Kasta anarcho pankáčů nenáviděla útoky skinheadů a zároveň s klidem sejmula kohokoliv, který se prostě nelíbil. Na jedný straně většinou striktní pacifismus, na druhý straně přímý a násilnický akce - násilnosti na lidech, masných kombinátech a masnách, na liščích honech. Tzv. pozitivní přístup k životu a taky likvidace chlastem a drogama. Nebo dál... Frustrace z éry nezaměstnanosti pod vedením Maggie Thatcher byla tak silná, že některým prostě přišlo zbytečný chodit do práce. Snaha o sníženou pracovní schopnost. Bouření se proti autoritám a zároveň debilní elitářství positive peace punku vůči všemu. Controverse, old, punx.

Anarcho scénu jednoznačně definovali lidi z Crass. Mezi další velikány patří Conflict, Subhumans (podle jejich písničky se jmenuje celá kniha), Amebix, Anthrax (neplést s Anthrax), Oi Polloi nebo třeba Chumbawamba, ikdyž ta je dneska někde uplně jinde. Prostě život. Prokousat se touhle souhrnnou retrospektivní knihou sice zabere trochu času, ale je to perfektní přehled první poloviny osmdesátých let, kdy byl anarcho punk na vrcholu a požíval nebývalou popularitu. Lydona už se zkrátka v Británii nikdo nebál. Naopak, všichni chtěli být jako on a tak se Crass rozhodli to všem zase nandat, načež je následovalo stádo dalších. DIY, ziny, aktvismus, organizování a tak. Konkrétně vlastní DIY cestou šlo mraky kapel a jen pár z nich konvertovalo k těm na druhý straně. EMI byla všem k smíchu ale pak začala být k smíchu taky "Chumba" po podepsání smlouvy s touhle partou byznsmenů s kravatama pobryndanýma kaviárem. Ale to se stalo až v době, kdy anarcho punk ve svý původní podobě prakticky už nikoho nezajímal.

"The Day The Country Died" je prostě solidní sumář, který by se neměl vyhnout nikomu, kdo se zajímá o punk rock a jeho kořeny. Na svý si přijdou zejména fanoušci první i druhý punkové vlny a původního US hardcoru. Na knize je uplně nejlepší, že objevíte pár kapel, o kterých jste nic netušili. Pokud mohu mluvit k fanouškům pop punkových 70´s kapel, neměla by vás minout jediná LP deska Omega Tribe. Nehledě na to, že autor překladu Židův (Demarche) měl slušný cit pro vlastní překlad slov a místama se i pobavíte. Na otázku jak Martina Shawa z Contempt změnil punkrock se o něco níže dočtete odpověď: "Stal se ze mě páprda, co se neustále vzteká a rozčiluje, něco jak punková verze Leoše Suchařípy." Knížka obsahuje i perfektní výčet diskografie, podle labelů i kapel. Ty jsou rozděleny podle regionů a nechybí kvalitní fotodokumentace. Slušná práce a čtivo, u kterýho prožijete pár večerů. Osobně jsem byl ze čtení lehce zmaten, nikdy se mi druhá vlna a vůbec osmdesátky na ostrovech nedostaly moc pod kůži. Ale je evidentní, že nic neni tak průzračný, jediný správný a true, jak si to spousta pankáčů představuje.

PHR 2012, 475 str.

šte7cieri