Málokdo je se svojí hudbou tak dokonale vizuálně propojenej jako Joe Lally. Podívejte se na fotky Fugazi nebo na jejich koncerty: ten drobnej chlapík je skoro vždycky v pozadí, soustředěnej, nenápadnej. Nikdy se neusmívá, ale nejde říct, že by byl nešťastnej: je z něj cejtit velkej klid a vyrovnanost. A přesně taková je muzika, kterou dělá. Skromná, nenápadná, soustředěná na detaily. Není bůhvíjak veselá, ale má v sobě pozitivní nádech a zvláštní moudrost. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale teď, v roce 2011, mě sólový alba Joea Lallyho nebo The Evens baví snad i víc, než Fugazi. Rouhání?

„Why Should I Get Used To It“ je třetí Lallyho sólovka a pokračuje v duchu předchozích dvou desek: úsporná muzika základního rockovýho tria, z který oproti očekávání nijak „netrčí“ Lallyho baskytara. Právě naopak. Pro mě osobně je velkou inspirací, s jakou pokorou Lally ke čtyřem strunám přistupuje: žádná exhibice, ale dokonalá služba všem skladbám. V Lallyho hře je cejtit inspirace dub muzikou, kde je basa v podstatě základní nástroj, kterej ale spíš tušíte než slyšíte. Jeho basový linky se houpou, povídají si s ostatníma nástrojema, ale nikdy na sebe nestrhávají přehnaně velkou pozornost. Vysoká basová škola. Znova opakuju to slovo: je tu cejtit POKORA.

Z jedenácti skladeb si okamžitě zapamatujete úvodní hypnotickou „What Makes You“, postavenou na jediným akordu. Je v ní všechno, proč jsou všechny Lallyho desky tak krásný… Nenápadná, ale silná melodie. Introvertní, ale pevnej Lallyho hlas. Jednoduchá, ale detailně promyšlená souhra všech tří nástrojů. Skvělý texty (třeba suchý konstatování „not feeling useful like I used to, just living day to day“). Z „Why Should I Get Used To It“ doslova sálá životní zkušenost a síla. Je to stručná muzika, která asi nikoho neuvede do nějaký divoký extáze, ale u který můžete přemejšlet o spoustě věcí. Třeba o tom, jakou máme kliku, že takovýhle skvělý muzikanti a osobnosti pořád natáčejí desky se stejnou vášní, zanícením a čistým přístupem jako před těma rokama, kdy jsme je začali poslouchat. Myslím, že to není samozřejmý. A jsem za to vděčnej, je to stálá inspirace. Díky.