Mám rád ten pocit, když mě kapela, kterou vidím poprvý v životě, rozseká úplně na hadry. Nejsou v tom žádný předchozí zkušenosti, žádný přehnaný očekávání, žádný obavy ze zklamání, žádná kalkulace – jen primární, animální, unikátní, první STYK. Kiss Me Kojak se to povedlo na letošním Kung Fu Festu (sorry, já vím, že se to tak nejmenuje, ale nemůžu si pomoct, hehe…). Od tý doby jsem velkým fanouškem. A ještě větším (ano, jde to!) jsem se stal po poslechu jejich novýho EP.

Kiss Me Kojak mají v první řadě zajímavou sestavu: jedna basa, druhá basa, bicí a trubka (která ale nezní jako trubka – spíš jako pomatený kvílení nějakýho mutanta v předsmrtný křeči). Na krátkým EP s názvem „…a nic čeho se můžeš dotknout“ jsou čtyři věci, který mi naprosto přesně evokujou pocit, kterej jsem si uchoval ze setu Kiss Me Kojak na Kung Fu Festu: spálená země pokrytá prachem z apokalyptickýho konce, všude čouhaj nějaký kabely, beton rozrytej výbuchama, horkej vítr se láme o zbytky kovovejch konstrukcí… Poslední výdech světa vole. Nezbylo místo na vysvětlování, na city, na nic – všechno se smrsklo do jedný velký, stručný zkratky. A Kiss Me Kojak jsou klíč k pochopení tý zkratky. Zdánlivě bezcílnej a zuřivej bordel, kterej má ale zvláštně melancholickej podtext.

Jedna basa drtí druhou v obrovský kouli surovýho zvuku, nad tím se vznáší houkání mutanta-trubky, samply, velkej třesk konce a začátku. Monotónní hluk monotónního života. Jako kdyby Godflesh nahráli společnou desku s God Bullies a pak se lekli výsledku. A aby toho Boha nebylo málo, uprostřed bitevní vřavy se náhle zjeví Holohlavej Hukot... Mám přesně to, co jsem chtěl.

Bacha na tuhle kapelu. S ničím se moc nesere.