Příručka mladého meteorologa definuje blizard jako silný, suchý a především velmi studený vítr vanoucí z moře na pevninu. Ve většině případů doprovázený silným sněžením. Všemu, k čemu se jen přiblíží, snižuje teplotu hluboko pod bod mrazu. Podobným efektem působil třídenní festival Pravěkfest, již šestý v pořadí. Na svědomí ho má undergroundové sdružení Pravěk a pořádá ho, aby veřejnosti vecpala knihy ze svého zvláštního nakladatelství, aby pod vlajkami GNWP a „antifašistická akce“ vybrala nějaký ten peníz (letos pro Food not Bombs) a především, aby veřejnost trápila hudebními výstřednostmi napříč žánry i generacemi.

Kdo dorazil v neděli 8. října lehce před 20 hodinou na poslední den festivalu do sklepních prostorů smíchovského klubu Underdogs, byl svědkem zajímavého souběhu skutečností. V kuloárech se dosud s jistou směsicí nadšení, údivu i zděšení hovořilo o vystoupení umělce Dréna, na hlavní stage, pro tyto dny nazvané „Šachta na mrtvoly“, právě končil plícervoucí elektrodeath Plague Called Humanity a z hromady plastových odpadků vedle pódia vylezli dva lidé, kteří ke stropu vyvěsili černooranžovou standartu svého hudebního projektu FCKN BSTRDS. Odněkud zdálky navíc probleskovala červená záře.

Drén je slovenský hudební experimentátor drsného ražení, více zvukový ničitel než stvořitel. S děsivým šátkem přes ústa a rukavicemi ala Joey Ramone předvedl dynamicky působivou taneční choreografii inspirovanou zřejmě nějakým továrenským procesem, při němž se přesýpá velké množství kamení a strojům občas vypadávají ozubená kola. Za blikající projekce na velkém plátně pak ještě kutil cosi s obrovskou plechovkou a jinými v běžném hudebním průmyslu zřídka slyšenými předměty. Diváci se sice drželi v uctivé vzdálenosti, ale uši si nikdo nezacpával. Naopak, Drénovo vystoupení provázela značná očekávání už kvůli performance „Don't talk to DJs“, které na festivalu předvedl předchozí den. Během něj společně s jakýmsi maskovaným kouzelníkem Pokustónem rozmlátili pár elektro zařízení. Bílí králíci přitom běhali neznámo kde.

Asi sedmiletá holčička zacpávající si uši však byla vidět na vedlejší doruda nasvícené a suchými listy ozdobené stage, kosmopolitně nazvané „Jihadi John“, během vystoupení Djane Aisling. Ta hrála neúnavně vlastně celý nedělní večer a vždy se snažila o zvukový kontrast s druhou hudební místností. Playlist složila především z darksynth a synthwave, proložené vlastní úpravou klasických záležitostí jako „Tieves“ od Ministry nebo laibachovské „Tanz mit Laibach“. DJ se komorní prostředí na půl cesty mezi sálem a záchodky velmi zamlouvalo. Okomentovala to: „Je tady dost rozmanité publikum, od dětí přes punkáče, co se mě ptají, zda je to moje tvorba a že si to chtějí koupit, až po Němce Throstena Kleemanna, který měl kdysi na Národní třídě vinárnu U Švába.“ Ony ty záchodky mimochodem taky stojí za zmínku. Už jen kvůli tomu grind odéru, který se občas linul až na území džihádistovo. Underdogs totiž nabízí dvě dveřmi vybavené WC kabinky pro stydlivé a poté několik mís a mušlí takříkajíc v plném plenéru. Toto architektonické řešení má nepopiratelný socializační a nejspíš i imunitní efekt. Podobně jako v sauna, třeba. Pach jak z kadibudky poté jen dokresluje atmosféru, kterou třeba u death metalu nejspíš kvitujete, mimochodem v Underdogs a vlastně celé budově Eternie hraje každou chvíli kde co.

No, ale zpět k těm Plague Called Humanity. Je to dvojice, která hraje hardcore. Nebo vlastně takovou temnou elektroniku, která vytvoří vzduchotěsný poklop, takže se trochu přidusíte. Ale vlastně dost často vás to nutí poskakovat nebo přinejmenším točit hlavou. No, prostě hrají tohle všechno dohromady.

Čímž se pomalu dostáváme k té osmé hodině, kdy dvakrát za sebou přijel velký technický výtah (mimochodem záležitost, která tento klub výrazně odlišuje od jiných) a skupinka lidí z něj začala vynášet haldy roztodivných pestrobarevných předmětů: nafukovací dětské kruhy na plavání, PET lahve, slunečníky, metry do koule zmačkaných průhledných i bublinkových fólií, plyšové hračky a především nejrůznější umělecké artefakty: sošky, skulptury, papírové masky a taky sem tam nějaký ten hadr, kus dřeva, trubku, polámané lehátko… Vrcholem byly nákupní vozíky ozdobené více než pákistánské trucky a vozíky nemocniční, omotané vánočními žárovkami. Elektrické křeslo a invalidní vozík zároveň, taková malá, mile mobilní popravčí záležitost. A když bylo všechno navršeno na sebe a k sobě, vyvolávajíc dojem velkého smetiště nebo pláže po teroristickém útoku, začali se členové souboru FCKN BSTRDS veřejně a pod pódiem převlékat do kostýmů. Okolo stojícím a drinky popíjejícím začalo docházet, že „to už je vlastně taky ta show“. A mohlo být varováním, že si vedle velmi kreativně a s uměleckou precizností vyrobených masek výše uvedeného estetického stylu „smeťák“ nasazují též chrániče na lokty a kolena. Dostatečně ustrojen či naopak obnažen, chopil se každý z hudebníků svého vozíku či kolečkového křesla, nastala tma, žárovky na kostýmech a pojízdných kontejnerech se rozblikaly a začala zvuková produkce. Něco jako k zemi se snášející UFO talíř, zběsilý lunapark zesílený na maximální hlasitost a drtička plastového odpadu najednou. A do toho ten výše zmíněný blizard. Vážně nastal, nejdříve mrazivé tóny a pak silné sněžení, přesně podle definice. Pár dosud nenápadných umělců z FCKN BSTRDS totiž začalo rozhazovat obsah dvou obrovských pytlů s minipapírky ze skartovačky. Ty vířily vzduchem, pokrývaly všechno to harampádí i účinkující a diváky a zvukařův pultík. Dojem vírů, který neustále nabírá na intenzitě. Každý z hudebníků ze svého vozíku/křesla/popelnice poté vyndal elektronický stroječek a hrál si podle svého. Umělci tančili, sráželi se k zemi, padali a váleli se v tom všem svinstvu… Nějaká paralela se znečištěním planety? Nebo absurditou všeho okolo? Každopádně přiznejme, málokomu bývá po blizardu do smíchu.

Co je také nutné poznamenat, Underdogs je prostor bývalé sýpky nebo čeho. Disponuje velkým sálem, kterému vévodí dva kovové sloupy spojené něčím jako navařenou kolejnicí. Dokonalý závěsný systém. Stěny jsou omlácené cihly, všude je kromě prachu též spousta výklenků, kam si můžete položit kelímek nebo batoh. Všude se může něco nalepit a nic se nezničí. Ideální to výstavní prostor i pro megalomanské projekty. Kdyby se tam teda pořád nekoncertovalo. Na Pravěkfestu, jak už je zvykem, se objevily i instalace od umělce tvořícího pod pseudonymem Markar. Tentokrát v barvě černobílé, připomínající pavučinu nebo výjev z podmořského života. Jen teda, občas ta vykukující bílá skrze černou dávala vzpomenout na hnáty a prázdné oční důlky v lebkách. Zvlášť patrné mi to přišlo během vystoupení kapely OR. Jejich hraní je totiž krásné, podobně jako siluety Drákulova hradu, pak se ovšem  z mlhy vynoří zpěv a ten právě odřezává to maso od kostí.

Na programovou řadu poté přišla alternativní část večera. Zahrála věhlasná a s undergroundem minulých časů spojená kapela Máma Bubo nebo experimentální projekt Yamabushi. O předchozích dnech Pravěkfestu VI mám jen zkreslené nebo zprostředkované informace. Prý hrál Levák Bob a Discure a taky HURE. Ejakulující kokos rozhazoval třpytky a havajské věnce a Škoda 120 zběsile startovala a v závěru soboty se skákalo přes bicí a bez kalhot. Chaos? Nebo možná jen chaotický report… Prostě blizard!

Autorka: Karolina Válová

Fotky: Petr Sankot

článek napsán pro Reláciu Bawagan na Radiu TLIS