Na začátku roku 2016 zemřel Filip Fuchs, zásadní osobnost české punk a hardcore scény, vydavatel fanzinu Hluboká orba, kytarista v kapelách Mrtvá budoucnost a See You In Hell, autor knihy Kytary a řev aneb co bylo za zdí dopodrobna mapující historii punku a hardcoru v předrevolučním Československu, občanský a ekologický aktivista, jeden ze zakladatelů sdružení Nesehnutí a bojovník za svět založený na solidaritě a ideálech DIY (zkratka Do It Yourself, tedy „Udělej si sám“ neboli „svépomoci“).

Na konci téhož roku vyšla v nakladatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pozoruhodná vědecká publikace nazvaná Kultura svépomocí, která je nejen oficiálně věnovaná Fuchsově památce, ale také se v různých rovinách živě hlásí k jeho odkazu. Její snahou je zmapovat právě fenomén DIY v prostředí českých subkultur v období těsně předcházejícím a následujícím po revolučním roce 1989. Knihu má na svědomí kolektiv devíti historiků vedený Ondřejem Danielem, sdružený kolem vznikajícího Archivu česko-slovenských subkultur a Centra pro studium populární kultury.

Za skutečně vědeckou část však považujme především první kapitolu knihy napsanou vedoucím projektu. Ta přináší naprosto vyčerpávající přehled teoretické základny uvažování o české populární kultuře, subkulturách 80. a 90. let a jejich včlenění do aktuálních debat vlastní společenským a humanitním vědám. Chronologický přehled nejrůznějších autorů, publikací, ideologií a škol si představme jako mimoúrovňovou křižovatku možných badatelských cest a postupů. Sledovány jsou proměny a vývojové tendence vztahující se k fenoménu DIY. Pochopitelně zde najdeme i definice základních pojmů dále používaných v publikaci, například „subkulturou“ jsou zde (ve shodě s mile osobní slovenskou předmluvou) myšleny společně sdílené impluzy formující vkus a hodnoty. Samotný DIY princip je v knize více než ke kultilství vztahován k určité formě subkulturní samostatnosti, k budování autonomního prostoru a provozování specifických aktivit.

Samotný text cílí na tři klíčové okruhy nazvané DIY paměť, DIY politika a DIY ekonomika. Zpracovává je prostřednictvím souboru případových studií na pomezí historie, sociologie a kulturní antropologie. Jelikož zkoumané období není našim časům příliš vzdálené, nemuseli se autoři pouze zavírat do prašných archivů a depozitářů, ale jako hlavní prameny mohli využít rozhovorů s pamětníky, podobně jako původní materiály pocházející z prostřední zkoumaných subkulturních společenství (např. obaly hudebních nosičů, nahrávky nebo fanziny). Vše doplňují černobílé fotografie nebo přetištěné strany citovaných dobových periodik.

Dělení Kultury svépomocí na výše zmíněné tři části se ukázalo jako dobrý a zejména čtenářsky atraktivní nápad, protože v každé části jsou řešena dvě témata stojící na opačných koncích spektra. První část se věnuje identitě, resp. kolektivní paměti. Popisuje vznik „mýtu“ o českém undergroundu a legendě o „Procesu s Plastic People“ a různé způsoby jeho dalšího převyprávění. Do protikladu s autoritativní pamětí undergroundu je postavena paměť české subkultury rockabilly. Apolitičtí rockeři bez revolučního zápalu, vyznávající estetiku mimo jiné např. z filmu Pomáda, byli orientováni na přítomnost a systematicky nevytvářeli a nepřipomínali vlastní odkaz. Druhá část knihy se zabývá politickými aktivitami. Proti různým formám identifikace mládeže s fašismem v neveřejné sféře v obobí pozdního socialismu, ať už se jednalo o romantizovanou nápodobu, cílenou provokaci nebo koletivní formu násilí, v této kapitole stojí polistopadová vlna tzv. antiglobalizačních protestů otevřené opozice. Ty, alespoň podle tištěných fanzinů, rozevřely a prohloubily propast mezi pouze hudebně orientovanými punkery a angažovanými aktivisty. Třetí část publikace se pak zaměřuje na „svépomocné strategie“. Je věnovaná kazetovému samizdatu, který byl součástí neoficiální hudební scény těsně před revolucí a také fenoménu hudebních burz. Na spontánně i cíleně organizovaných burzách žádaného a prestižního zboží se setkávaly požadavky návštěvníků na vlastní alternativu k tehdejšímu státnímu kulturnímu průmyslu se snahou státu o kontrolu nejen kulturního života obyvatel, ale celého veřejného prostoru. Tentokrát ne ve formě protikladu, ale spíš určité paralely stojí poslední studie třetí části knihy věnovaná vztahu punkové subkultury k polistopadové tržní ekonomice. Dlouholeté potlačování punku za socialistického režimu vedlo jednu část společenství k podpisům smluv u velkých nahrávacích společností a třeba i k účasti na reklamách, zatímco druhou část inspirovalo k přechodu k „nezaprodané“ části hardcore-punk komunity, stejně jako i k angažovanému přitakání anarchistickému hnutí naplno kritizujícímu komerci.

Zajímavostí je, že detailním ponorem do problematiky se ryze mužskému kolektivu autorů mimoděk povedlo vytvořit nástin sociologické studie o zapojení žen do subkulturního života v období kolem revolučního předělu. Nebylo evidentně nijak výrazné, opomineme-li žánrově zapadající sukně posluchaček rockabilly nebo jedno prodávání kazet a to ještě mimo burzu. V žádném případě nechci autory obviňovat z nějaké genderové zaujatosti, spíše upozorňuji na možné téma další případové studie.

Autorský přístup sympaticky definuje část předmluvy, v níž se píše, že kolektiv si netroufá vyřešit všechny nastíněné otázky a namísto hlubokých teoretických úvah a vyslovování příliš „velkých“ závěrů, raději otevírá diskusi. Publikaci Kultura svépomocí se nedá upřít důkladné a čtivé zmapování dosud opomíjených oblastí, rozmaninost témat a přístupů, ostatně i samotné formy zpracování. Ta kolísá od seriózního článku přes pestrou reportáž až po esej s beletristickými přesahy využívající například i vypravěčské ironie. Někteří autoři popisované prostředí jistě znají osobně a aktivně se do něj zapojují. Ostatně Ondřej Daniel ve své kapitole předesílá: „Přestože je to pro řadu z nás složité odlišovat, naše pozice jako autorů je v této knize spíš akademická než aktivistická a jako taková má svá specifika.“ Zdá se, že v kulturně-společenské orbě po Filipu Fuchsovi je prozatím zaseto.

 

Autor: Karolina Válová

Článek byl původně napsán exkluzivně pro reláciu Bawagan.

Na slovenském Rádiu TLIS vysílá každé druhé úterý od 19h do 21:30 punková "relácia Bawagan". Zvou kapely, dělají rozhovory, nahrávají. Občas vše dost na hraně, na koleně a na tři akordy. Jsou dokonce tak odvážní, že v rámci fb poznámek zveřejňují hudební a společenské reporty z Prahy. O kultuře, která nejede hlavním korýtkem.