Kongresové centrum, sobota 23. listopadu, devět hodin ráno. Tam, kde ještě před pár hodinami proudily desítky delegátů, stovky novinářů a tisíce policistů, teď stojím já a hledám vchod číslo jedenáct. Jdu totiž na brigádu právě do Kongresového Centra uklízet to, co zbylo ze summitu NATO.
Asi v 9:30 přichází náš dnešní šéf a my s ním vcházíme dovnitř Kongresového,,paláce''. Místo už zdaleka nevyhlíží tak velkolepě, jak ho známe z televizních přenosů během summitu. Dělníci sundávají obrovské symboly Severoatlantického paktu a rozřezávají je, aby se vešly do výtahů a mohli být v klidu odvezeny na skládku, kam nakonec stejně patří. Na modré koberce dopadá jeden nedopalek za druhým a dělníci je do nich bez servítků zadupávají. Ze stěn jsou sundávány modré symboly označující záchody, výtahy a schodiště, aby se pod nimi vzápětí objevily úplně stejné symboly - jenže v barvě bílé. Úplně stejný panáček, panenka, výtah nebo schody. Ptáte se proč? Barva NATO je přece modrá!
Odcházíme do třetího patra, kde na nás čeká náš první dnešní,,úkol''. Budeme sundávat plechy, které zakrývaly saténem potažené sloupy v restauraci,,Gloria".,,Víte tady to asi bylo jen pro ňáký řidiče a nosiče, tak to radši oplechovali, aby jim to ještě nerozbili," říká náš šéf.
Za dvě hodiny se už díváme směrem na Hradčany - a zároveň sloupáváme jejich siluetu z okna. Když sloupávám chrám sv. Víta, napadá mě, kolik ještě blbostí a nesmyslů se tady objevilo jen kvůli summitu NATO a kolik peněz to všechno asi muselo stát. Jen proto, aby to nakonec nezaznamenal ani jeden z delegátů.
Odpověď přichází za chvíli. Krátká třicetiminutová pauza na "oběd" a vycházíme před dům. Tam stojí dlouhá řada sloupů a nich se,,třepotají" vlajky všech 47 států, které se zúčastnily summitu. Vlajky jsou asi na 4 metry vysokých sloupech - a ty jsou připevněny v kádích, které se organizátoři summitu rozhodli naplnit středně velkými oblázky, aby to prý "vypadalo hezky" a zároveň, aby se sloupy ve větru nepřevrhly. Ty oblázky jsou velké asi tak akorát do ruky - jinými slovy, příliš malé na to, aby se daly vybírat rukama, ale příliš velké, aby šly dobře vyhazovat lopatou.
"No kluci, tohle budete muset do zejtra vyvozit. Já vím, je to blbá práce, ale za to já nemůžu," říká šéf. "A kolik toho tak je?" ptá se jeden kolega. "No asi padesát tun," odpovídá šéf a pokračuje:,,My jsme jim říkali:,Dáme tam ňáký tvárnice, aby se to zatížilo a dalo se to potom dobře vybírat.' Pak ale přišel architekt a říká:,Ne, ne já tam chci mít ty oblázky, to vypadá hezky.' Tak jsme je tam navozili. Pak přišel policajt a říká:,Chlapi, tohle tady zůstat nemůže, do toho se dá schovat bomba nebo něco takovýho. To budete muset zase vyvozit.' Tak jsme to teda vyvozili. Pak zase přišel architekt a povídá, že tam ty šutry musej bezpodmínečně bejt. Já mu říkám:,Tak my to zakrejem ňákym plechem a ty šutry dáme jenom nahoru, aby to vypadalo,` ale to von že né." Koukáme na šéfa všichni jako na zjevení, ale on ještě pokračuje: "Tak jsme to zase zavozili, ale pak zase přišel ten policajt, že tohle rozhodně ne, a nakonec se ty kameny musely celý zakrejt plechem, takže je Bush ani neviděl. Já vím kluci, že je to blbá práce, ale nedá se nic dělat."
Na něco podobné se dá smysluplně reagovat jen těžko. Takhle tedy vypadá summit NATO zpoza policejních kordónů. Normální člověk velice rychle zjistí, že "to" na "druhé straně" pro něj vypadá úplně stejně jako zvenčí. Spousta zbytečné práce, kterou dělají kluci a holky, muži a ženy pro pár korun jenom proto, aby ukojili hloupé libido buržoazních papalášů. Člověka napadá, proč se musí vedoucí činitelé,,svobodného světa" dívat na Hradčany skrz okno, kde je nalepená jejich silueta? Proč se pro ně musí záchody označovat zrovna modře? Proč musí všude viset obrovské modré čtyřcípé hvězdy? Proč musí před každým domem, kde se konají jejich dýchánky, viset vlajky? Proč se ta spousta peněz, materiálu a lidských sil investuje do večírku pro malou bandu teroristů? Jak jinak nám ještě budou ukazovat, jak moc se od nás liší, jak moc mají navrch?
Když v devět hodin končíme a odcházíme se převléknout, všimnu si hromady vlajek, které ještě před chvíli vysely až s aristokratickou pompézností před Kongresovým Centrem. Teď se válí na zemi mezi nedopalky a obaly od jídla, ale nikdo se k nim už nechová jako k symbolům,,svobody a demokracie". Utírám si do jedné z nich boty a odcházím domů.
Zdroj: ALARM - informační portál
Více na old.czechcore.cz
|
