Vydání téhle desky trvalo dlouho. A až teď jsem si plně uvědomil, jak moc mi budou Lakmé chybět. Naučil jsem se je brát jakou přirozenou součást prostředí kolem sebe, potkával jsme se s nima denně, viděl jsem spoustu jejich koncertů a poslouchal jsem jejich desky. Díky tomu odstupu, jež byl vytvořen onou prodlevou ve vydání a faktem, že Lakmé už nehrají, cítím jejich sílu v trochu jiném kontextu než dřív. Všechno je jakoby smutnější, protože vím, že něco odchází a už to nikdy nebude stejné. A tak najednou z jich muziky a slov vystupuje ještě něco, co není vyřčeno přímo, ale vždy bylo naprostou a neoddělitelnou součástí všeho co dělali. Lakmé měli obrovský dar nechat vás, aby jste do jejich tvorby mohli promítnout kousek sebe samého. Nechali tam prostor pro vaše emoce a nebylo ho málo, přestože ty jejich vlastní tam byly koncentrované také v obrovské míře. Málem jsem zapoměl, že by to takhle mělo být, že by ta hranice mezi kapelou a publikem měla být co nejvíce smazána, že by se měla předávat energii a hledat to, co spojuje. Tady to bylo tak přirozené, že mi došlo až teď, jak nedílnou součástí Lakmé byl tenhle přístup. Oni se o to nemuseli snažit, prostě to měli v sobě. V pravém slova smyslu vzali to nejlepší z punku a postavili na tom kapelu. "Naučil Jsem se Nevidět Tě Celou" je silná písnička, ve které se odráží ten kus cesty, který kluci ušli, je klidnější a více rozprostřená do prostoru. Opravdu hodně mi to evokuje všechny ty skvělé kapely z 90. let jejichž odkaz nenávratně mizí pod nánosem PR keců a prázdného tlachání na internetu a tady je najednou vše, co jsem miloval zpátky, byť je to bohužel jen záblesk hvězdy, která už umřela a my pořád vidíme její světlo. Navíc ten text.......prostě krásnej. Ostatně vždycky jsem na Marka trochu žárlil, za to jaké píše texty. Chtěl bych toho asi říct ještě hodně, protože toho teď v sobě cítím tolik, že je mi to až trochu nepříjemný. Ale radši napíšu jen.... DĚKUJU.......
Druhou stranu desky okupují Bökanövsky z Francie. Myslím, že obě kapely se seznámily na nějakých společných koncertech a padly si dost do noty. Z čehož myslím vyplívá mimo spousty dalších věcí, také to, že francouzi budou asi taktéž dost veselá kopa se specifickým smyslem pro humor, hehe. Když teď Bökanövsky poslouchám, všechno to do sebe zapadá perfektně. Kratší songy postavené na změnách tempa, punková přímočarost a jednoduchost zintenzivněná velkou dávkou emocí a odhodlání - tenhle recept už před dvaceti lety vyzkoušeli Finger Print a evidentně funguje pořád stejně dobře. Myslím, že jsem v tomhle stylu snad neslyšel kapelu, z které bych cítil nějaký kalkul, ona se s tím totiž asi moc díra do světa udělat nedá, ale i tak je skvělé se přesvědčit, že duch jedné doby stále žije.
Celá deska je věnována tématu duševních poruch a v moc hezkém sešitovém bookletu najdete kromě textů i pár sloupků, věnujících se právě této záležitosti. I tady jsem se znovu zastavil a uvědomil si, že tyhle kapely vrací do punku kromě znepokojivých otázek i lidskost, pokoru a nepatetický zájem o všechny outsidery, pro které kdysi bývala hc scéna útočištěm. A to je víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
Desku seženete např u těchto labelů:
www.wakingthedead.cz
www.revolutionsummer.info
www.myspace.com/codexrecords
www.pureheart.czechcore.cz
|
