Legalize Lobotomy se píše bez vykřičníku a neznamená volební heslo psychofarmatickou lobby opomenuté politické strany ani léčitelskou výzvu občanské iniciativy ani název radikální obecně prospěšné společnosti. Zatím. Jedná se o jednodenní pražský hudební festival, který pořádá Radek Valenta (and his gang) ve snaze terapeuticky ulevit návštěvníkům od všemožných bolestí hlavy způsobených poslechem nevhodně zvolené hudby. Na přelomu března a dubna 2018 proběhl už čtvrtý ročník. Tentokrát s ambiciózním plánem představit sedm kapel, z toho tři zahraniční, a ještě nechat místo pro breakcorovou afterparty. Volba též padla na nezvyklou lokalitu, relativně nový klub Theremin ležící v útrobách Nákladového nádraží Žižkov. Napodruhé už se po cestě neztratíte, jen musíte trpělivě dojít až k stříbřitým chladícím komínům. A cestou zpátky pak dávat pozor na díry v asfaltu, nejčastější to pasti na opilce.

 

Lehce po sedmé začal hrát metal se skákacími pasážemi, tedy Hrobokop. Funerální rytmy neproběhly, spíš ty údery rýčem. Pohřební tematika k Velikonocům tak nějak patří, stejně jako dojetí, když se nějaký hrob posléze otevře a cosi znovuvyvrhne. Snad kapela bude koncertovat častěji a zase se někam nezahrabe. Postea má latinský název a prý hraje crust. Tedy intelektuální crust s výraznou kytarou, zastřeným zpěvem a hlavně básnickými texty. Němečtí Arnø X Duebel jako první představili to, co jsem si pod „hudební lobotomy terapií“ původně představovala, tedy HC/powerviolence. Skákat z pódia v tomhle klubu nejde, ale na tanečky jako rozverné pogo je místa dost.

 

V druhé části večera se přikročilo k ráznějším formám léčby, které skutečně způsobovaly částečné či trvalé přerušení spojení mezi čelními laloky a mozkem. Grindcoreové pásmo zahájili jihočeští Godsfury. Žádné veselení, ale pěkně hutná, téměř napalmdeathová retro záležitost s grooowl zpěvem. Co ostatně čekat od kapely složené z ex-členů těles jako Attack of Rage či BowelFuck. Ze Štrasburku přijela LMDA (i když to svádí ke vtipům, název nemá nic společného se cvičebními pomůckami „lambda bands“ vyznačujícími se vysokou mírou resistence a elasticity), která v té době byla už týden na tour společně s Distaste. LMDA se sama označuje jako powerviolence formace, což vysvětluje ty skutečně zběsilé pasáže, a zároveň formace pěstující hlukové a kytarové experimenty, což vysvětluje pasáže uši lechtající. Loni vydali nové album, které se vůbec nepodobá tomu předchozímu. Osobně tenhle set považuji za nejlepší část večera. Jejich krátkodobí spolucestovníci Distaste jsou zástupci ultra rychlého rakouského grindu. Zpívají německy na tři mikrofony. Jejich tři strunné nástroje hravě přehluší bicí a vytváří audio dojem přistávajícího vrtulníku, možná dvou. Paralela s navrtáváním lebky a ve jménu lobotomie vedené řezy přímo nad oční bulvou je dost na místě. Za pozornost, která je zároveň trochu rušivým detailem, stojí jakási pódiová „choreografie“, například v podobě lehkého úklonu na stejnou stranu všech stojících hudebníků.

 

Dle časového rozpisu, zhruba půl hodiny po půlnoci, začala hrát poslední kapela před afterparty, Bambulkyne dobrodružstvá. Skupina hraje grindcore odschool střihu a v pódiové performance míchá pokroucené příběhy ze slovenského seriálu pro děti, červené outfity mexických juanitas a estetiku sexshopu s videokabinkami. Je pro ně typické a fanoušky nepřekvapující, že většinu času obnažený frontman sem tam něco znectí svými tělesnými výměšky, že po přihlížejících občas hází kusy aparátu, aby měli památeční tržné rány, nebo že se místní zvukaři a barmani často nacházejí v ohrožení života. Není proto divu, že v některých klubech a dokonce možná i v územněsprávních celcích mají společné muzicírování zakázané. Kdo neměl nervy na stále se rozpojující kabel od mikrofonu a soustředil se na hudbu, jistě rozpoznal minimálně dva nové songy. Jenže když se veselé baletění zvrhlo ve vzájemnou pomočovací exhibici mezi zpěvákem a některými posluchači, došlo k zvláštnímu jevu, k přerušení celého koncertu ze strany jedné z kapel. Distaste nevydýchali neobvyklou show, celkovou atmosféru a především to, že se na scéně zrovna nacházel jejich aparát. Sbalili se a beze slov odjeli, jen sem tam se objevil vše vysvětlující prostředníček. A ostatní zahraniční kapely je v podivně solidárním průvodu následovaly. Pravda, jedna strana se ani nesnažila, možná z bezpečnostních důvodů a faktu, že se nacházela na území cizího státu, byť o minimální slovní konfrontaci s člověkem křičícím do mikrofonu „máte rádi drogy?“ A pravda, strana druhá se ani nesnažila o omluvu, byť minimální, za potřísněné bicí a možná i nějaká ta trička určená k prodeji. Na jednu hodinu ranní plánovaný DJ Burijan Vít Trčka tedy neměl šanci hrát, což bylo nejsmutnější. Poněkud kuriozní byla ještě přestřelka na sociálních sítích následující den. Zatímco Distaste vyjadřovali svou kritiku dost věcně, někteří členové LMDA a Arnø X Duebel, unešeni emocemi, posílali neposednou českou kapelu rovnou do pozlacených mýdlových vod pop-rocku nebo klatby věčného ticha.

 

Nechala bych stranou debaty o tom, že se podobný konflikt nestal ani v opeře, ale stal se na grindcoreové akci, kde se podobné výstřelky dají předpokládat, protože jsou zde naopak podporovány a vyhledávány. A naprosto bych zavrhla debaty o tom, že si to scéna vlastně zaslouží. Bambulky jsou totiž jednou z kapel, která svým uměleckým počínáním podkopává stereotypní mýtus o angažovaném, korektním a na „správné“ straně stojícím hardcore hudebníkovi. Lumberjack kostým s ikonickou kostičkovanou červeno-černou košilí doplněný havajským věncem nebo spartakiádní cvičební úbor jsou toho nezvratným důkazem. Chápu, že to každému nesedne, jenže, kdo se nezvládne zasmát sám sobě, pravděpodobně si jen s lobotomií nevystačí a bude se muset uchýlit k těm vysmívaným psychofarmakům. Na jiném typu festivalu.

 

Pro Reláciu Bawagan napsala Karolina Válová