|
Na severu Čech se hnuly ledy a z krajiny pod Děčínským Sněžníkem přišly na podzim dvě pozitivní hudební zprávy. Ačkoliv se k té první vracím až teď, a vlastně později, než k té, která ji následovala, dají se do jisté míry propojit. Takže, tentokrát anti chronologicky pozpátku. V polovině října vyšel první song nové emo-hardcore čtveřice Kailas, kde můžeš najít otisk jiné tamní kapely, a to konkrétně Litha. No, a právě Litha vydala na začátku září svoji novou desku s názvem Jizvy v srdci. Ta vyšla v digitální podobě, přičemž asi nikoho nemůže překvapit, že poslech je možný na kapelním profilu, ale taky jako double sedmipalec v clear provedení. Samotné vydání si hezky v DIY duchu vzala na starosti kapela a pro Tebe jsou nachystány čtyři tracky s celkovou stopáží čtrnácti minut a pár vteřin navrch. Očekávat můžeš povedený mix emo-hardcoru a screama, který zvládne jít solidně na krev, ale nebojí se rozhodně ani melodických pasáží. Výsledek určitě stojí za pozornost, ale to v danou chvíli malinko předbíhám.
Ačkoliv jsem se už mnohokrát přesvědčil, že tuzemské hudební prostřední ukrývá nejeden klenot nebo poklad, stále zvládnu být příjemně překvapen, když k něčemu takovému opětovně dojde. Rád bych věděl, jestli mi jméno Litha jen jednoduše uniklo nebo jsem na něj zapomněl. Ono podzimní seznámení v podobě nové desky totiž budu brát jako první. Pokud jsem skutečně nezapomněl, že jsem tuhle kapelu slyšel už někdy dřív. Každopádně, podstata věci bude trošičku jinde. Kromě novinky tak samozřejmě došlo i na první, v té době (myšleno v době vydání nového materiálu) čtyři roky staré self titled album. Tím pádem muselo bezodkladně proběhnout srovnání, které hlava nějakou chvíli procesila, než došla k výsledku. V jistých ohledech jsou totiž tyhle dvě desky dost podobné, ale jak už tomu bývá, musí přijít „ale“, za nímž bude následovat asi očekávány dovětek o značné rozdílnosti. Zda může jedno existovat bez druhého je otázka, jež se mnohdy nabízí, i když na ní odpověď nenajdeme. Nejinak je tomu i tady.
Ještě než se ale člověk dostane k samotné hudbě, určitě jeho pozornost upoutá nádherný černobílý cover art, který má mimochodem na svědomí zpěvačka, kromě Lithy působící třeba taky v Aso-Naga. Dohromady s dvěma sedmipalcovými vinyly to celé působí nesmírně jemně a čistě, přitom z toho je cítit lehký neklid, který naplno propukne v momentě, kdy se ozvou první tóny.
Úvodní stejnojmenná skladba od názvu desky chytne za srdce dost rychle. Moje první asociace se zastavuje u brněnské kapely Kruhy a jejího EP II, pak se ale volně rozbíhá do melodického emo-hardcoru, který jako kdybych odněkud znal a zároveň si tím nebyl tak moc jistý. Jakmile se k tomu pak přidá pořádně ostrý ječák, tak je víceméně jasno. Má to hloubku, intenzitu, je v tom bezútěšnost smíchaná s pár kapkami naděje a všechno se na Tebe valí jako lavina. Hysterický vokál vyvažuje melodicky a melancholicky laděný hudební podkres, což tvoří zajímavou rovnováhu. S čím mám ale na první dobrou malinko problém, je střídání hlasových poloh. Tam, kde jde vokál do už zmíněné hysterie, je všechno absolutně v pohodě. Když ale v několika málo pasážích dojde ke zjemnění, něco se z onoho silného prožitku vytrácí. Kontrast je v tomhle případně natolik velký, že působí možná až rušivě. Jakmile ale všechno pohltí srdcervoucí zloba, nastává znovu jiskřivé souznění.
Druhá věc s názvem Pochyby se objevuje na obou dosud vydaných nahrávkách a její začátek provází značné napětí evokující, že brzy, a nejspíš nečekaně, přijde zlom v podobě probuzeného chaosu. Tady je asi nejvíc cítit onen neklid, kdy sice tušíš, že se něco stane, ale nemáš ponětí, co to bude a jak moc se na Tobě taková situace podepíše. Znovu si tak hlavní slovo bere nervynapínající řev, co se mocně zařezává do kůže a hrne před sebou dusivě napjatou atmosféru. Ta pak na chvilku sice polevuje v houpavé emo vyhrávce, která jako kdyby se snažila vnést do dění klid, i když je opět nad slunce jasné, že takový stav je jen a pouze dočasný. Znovu se tu také objevuje hlasový kontrast, který je ale na celkovou náladu skladby více srozumitelný a skousnutelný. Ostatně, prim tady hraje rozervaný řev, co tlačí intenzitu do nebezpečných hodnot. Mně osobně pak moc nesedí závěr tracku, který se hlasově pohybuje někde mezi mluveným slovem a neuhlídaným výkřikem ztrácejícím se v prázdnu. Nějak se celkově v tomhle bodě nemůžu zbavit zvláštního pocitu z podobně zvláštní intonace, která proti emoce drásajícímu křiku působí poněkud škrobeně. A možná tady se nabízí pro mě hlavní srovnání nové a předešlé desky, kdy právě ta nová je méně vyhrocená a konfliktní, což je tu a tam docela škoda.
Skladba chyby nabízí mrazivě intenzivní zážitek, co stoupá a padá. Atmosféra se tu vzdouvá a boří do sebe a všechno se děje v poměrně rychlém sledu. Hlavní je vykřičet ze sebe všechno špatný a zlý, a dojít k očistě a odpuštění. Baví mě, a to ostatně na celé desce, že vokál a kytary s bicími jsou v rovnováze. Zpěvu, potažmo řevu je krásně rozumět, nikde se neztrácí nebo nezapadá a občas je přímo hnacím motorem celého počinu. Budeš si pamatovat texty, budeš si pamatovat sílu, ale stejně tak si zapamatuješ melodie, které více nebo méně vstupují do hry, aby se jiskřilo. Tahle rovnováha je možná tím nejmocnějším, s čím Litha na novince pracuje. Chaos, který je pod kontrolou a kontrola podléhající chaosu a zkáze. Ruku v ruce, po celou desku sobě na dosah, aby to dávalo smysl nebo, aby si člověk mohl myslet, že to samo o sobě smysl dává. Chtít se držet, ale u toho si pohrávat s myšlenkou, že se pustíš. Udělat krok do neznáma, pochybovat o něm, ale pro jistotu nejistoty se nevracet. Neřekl bych, že Jizvy v srdci jsou na první poslech. Zrovna tak bych ale neřekl, že to je na škodu. Musíš se do toho dostat, nechat se strhnout, přemýšlet o tom, nemyslet, váhat, rozhodnout se ve vteřině.
Závěrečný track Slunovrat vlastně shrnuje celé album. Znáš ho, ale když se víc zapřemýšlíš, nedokážeš definovat ani vlastní pocity. Přichází známé neznámé, v jedné vteřině tušíš, až skoro víš, v té další se nahromaděné myšlenky rozplynou jako mlha a nezbude po nich dočista nic. Tedy kromě silného pocitu a vzpomínky, kterou můžeš považovat za skutečnou v jiném tvaru a formě, než ve své opravdové skutečnosti je. I na tomhle místě bych osobně uvítal více napětí, více beznaděje, více temnoty. Jít ještě o kousek dál, za pomyslnou hranici. Nebo možná víc sejít z cesty a neřešit nic. A přitom všechno.
Litha rozhodně s Jizvami v srdci představila zajímavou desku, kterou je dobré prozkoumat více zblízka. Jsou momenty, kdy Tě pohltí a bude mít v hrstí, jsou ale i chvíle, kdy budeš potřebovat nasměrovat a bude to čistě na Tobě. Co se mi líbí, ale občas mě i jemně vytáčí, je jednoduchá a účinná lyričnost, kdy není potřeba sáhodlouze a složitě něco vysvětlovat. Litha si tu vystačí s upřímností a otevřeností. A ruku na srdce, občas je právě tohle daleko důležitější než všechno ostatní. Slyšel jsem Jizvy v srdci několikrát, a i když se v tom někdy ztrácím, vždycky se nakonec najde cesta, která mě dovede tam, kam bych dojít chtěl, kam bych dojít potřeboval. Že to je pokaždé jinak není vůbec na překážku. Pusť si Lithu do svého srdce, do svojí duše. Věř tomu, že se Ti bude líbit.
litha1.bc.com
|
