Neznám jejich kompletní diskografii, je mi celkem jedno, že je to první velká deska po kdoví kolika letech, stačí mě sledovat dění kolem Lycanthrophy a už z prvních zmínek o téhle desce bylo jasné, že to nebude jen tak.

Na živo tahle kapela s přehledem zabíjí, což jsem měl možnost okusit několikrát na vlastní kůži. Vždycky jsem žasnul, jak i přes zběsilou rychlost si to dokázalo zachovat kontinuitu a mělo to ukrutnou sílu. Když se tak teď podívám na tuhle desku, musím po jejím poslechu konstatovat, že ta ukrutná zabijárna je ve drážkách asfaltu vyryta poctivě a její efekt je drtící. Slabší povahy by se měli této desce raději asi vyhnout. Otrlejší posluchači by si to měli dávkovat pomalu, aby vás to hned na poprvé nepřizabilo. Maniakální nasazení, které z celé desky jenom čiší, z ní dělá řádně nebezpečnou věcičku. Všechny špína a hnus světa vtěsnaná do pár vteřin každé skladby na vás dopadá jak dávka z kulometu. Ač se snažím sebevíc, nenacházím nějaké slabší místo na celé nahrávce. On na to ani kolikrát není čas, sice dvacet songů, ale je to frčák a žádné moc velké sraní s nějakýma kudrlinkama. Opovážil bych se říci, že se malinko více do tvorby zapojil vliv všech léty prověřených powerviolence kapel. Ty stop and go pasáže ale neznamenají nějaké zvolnění, spíše je to pro vás pauza se nadechnout, než dostanete další pecku na solár. Hlavně je to i bravurně zahrané, zvuk mě velice lahodí, vše krásně čitelné, což jen umocňuje výsledný dojem.

Nemá smysl se dále rozplývat blahem. Nadšení je veliké a deska od Lycanthophy je jasným důkazem, že „rychlost vítězí“. Možná to bude deska roku, možná ne, je to celkem jedno, ale laťka je nasazena proklatě vysoko a troufnu si tvrdit, že se ji překonat již nepodaří.